Kurt Rosenwinkel: Spojuji různé hudební světy

Kurt Rosenwinkel

Kytarista Kurt Rosenwinkel zavítal do Brna a našemu rádiu poskytl exkluzivní rozhovor.

Americký skladatel a jazzový kytarista Kurt Rosenwinkel hrál během své kariéry s takovými hudebníky, jako jsou Gary Burton, Brad Mehldau, Joshua Redman, Chris Potter, Joe Henderson, nebo Paul Motian. Vycházejíc z kořenů jazzu se mu při realizaci vlastních vizí podařilo povznést hudbu do nových dimenzí.

Rosenwikel je zastáncem nových technologií, které ve spojení s jeho skladatelskými a hráčskými kvalitami posouvají hranice hudby tam, kam se doposud dostalo jen několik kytaristů. V roce 2016 vydal ve svém vlastním vydavatelství Heartcore Records písňové album Caipi, které představil se svou skupinou také na JazzFestuBrno.

Jednou z prvních profesionálních kapel, se kterými jste hrál, byla skupina věhlasného vibrafonisty Garyho Burtona. Co vám hraní s ním dalo?

Když od Garyho odcházel kytarista Wolfgang Muthspiel, doporučil mě Garymu na pár koncertů. Hraní u Garyho zpětně vnímám jako začátek mého mezinárodního účinkování. Procestovali jsme spolu celý svět a otevřelo mi oči. Gary je fantastický, vtipný, rozumný a štědrý člověk. Měl jsem možnost se hodně od něj naučit. Vždy se vzorně staral o své spoluhráče a chtěl, aby byli všichni v kapele spokojeni.

Podívejte se na report z JazzFestuBrno:

Po hudební stránce měl velmi jasno v tom, co chtěl. Díky tomu každý z nás přesně věděl, co se od něj očekává. Dokázal ocenit, že jsem přistupoval k hudbě svým vlastním způsobem. Během hodin strávených v autě jsme vedli různé filozofické debaty.

Před několika lety jste řekl, že vaše skladatelské ambice překračují vaše hráčské schopnosti. Platí to i dnes?

Skládání a hraní jsou dvě zásadně odlišné činnosti a v to v tom smyslu, že v procesu komponování můžete dosáhnout dokonalé vize, zatímco danou skladbu můžete vždy zahrát ještě lépe. Je to nekonečná cesta.

Vaše nejnovější album, Caipi, vznikalo patnáct let. Jak se jednotlivé písně časem vyvíjely?

Ve svém hudebním světě mám jisté konstelace, které přísluší konkrétním hudebním žánrům a mému hudebnímu vesmíru. První v pořadí se zjevila jako osamělá hvězda píseň Caipi. K ní se postupně přidávaly další a spolu vytvářely souhvězdí jistého žánru v mém hudebním vesmíru.

Postupně jsem je rozvíjel dál. Nejprve to byly jen demo nahrávky, jimž jsem se věnoval, když jsem měl doma chvíli čas. Byl to takový můj soukromý tvůrčí proces, který nesouvisel s žádným jiným projektem.

Je o vás známo, že hrajete taky na klavír. Skládal jste písně častěji s pomocí klavíru či kytary?

Záleží na konkrétní písni. Caipi vznikla na kytaru, Kama na klavír, Casio Vanguard na keyboard.

Věděl jste už od začátku, že je pak nahrajete na album sólově?

Nahrávání Caipi jsem vnímal jako velmi osobní věc. Zavřel jsem se doma do studia a tvořil. Když jsem měl pocit, že v jistém momentu musím přidat basu nebo bicí, tak jsem je prostě přidal. Tvořil jsem ve své vlastní svatyni, proto na albu uslyšíte převážně mě. Když jsem si myslel, že na něco nebudu stačit sám, přizval jsem saxofonistu Marka Turnera nebo kytaristu Erica Claptona.

S Ericem Claptonem jste si prý navzájem vyměňovaly hodně muziky přes internet. O co šlo? Posílal vám na dálku kytarová sóla, která jste pak použil na Caipi?

Neposílal mi svou hudbu, ale skladby, které se mu líbily. Vyměňovali jsme si navzájem svou oblíbenou hudbu. Občas mi poslal nějaký playlist, Apple nebo Itunes skladbu jako dárek. Šlo spíše o bluesové věci, hlavně starší skladby, nebo také o jeho oblíbené nové muzikanty.

Caipi jste vydal ve svém vlastním vydavatelství Heartcore Records. Na webu Heartcore Records se zmiňujete o své misi, jíž je vydávání kvalitní hudby, bez ohledu na žánr. Co si představujete pod vysoce kvalitní hudbou?

Především musí vycházet z lidské podstaty. Nezáleží přitom, zda jde o hip-hop, flamenco nebo blues. Musí mít něco společného, ​​a to hloubku duše. Také by měla mít jasnou, jedinečnou vizi, odrážející vývoj, jímž musel umělec projít, než se dostal na jistou úroveň dovedností a uměleckého vyjádření.

Máte na mysli čistě hudební vyjadřovací prostředky, nebo taky výpověď prostřednictvím textu?

Cokoliv. Mohu například vydat album šanghajského bluesového kytaristy, zpívajícího v doprovodu bluesové kytary čínskou operu, mohu udělat komediální album, inspirované dvěma tanečníky v newyorském baru, nebo album mého kytaristy Pedra, který hraje famózní hudbu. Může jít klidně o synth-popovou kalifornskou kapelu, která má ten správný feeling. Může to být cokoli, ale musí to být skutečné.

Jaké atributy by měl splňovat umělec na to, aby mohl u Heartcore vydat album?

V Heartcore se snažíme spojovat různé hudební scény z různých částí světa. Nejde jen o to, abychom měli pod naší střechou samé věhlasné umělce, ale musí spolu tvořit jistou síť, nový žánr, který bude zastřešovat Heartcore. Něco podobného jako dělá vydavatelství Blue Note.

Při hraní používáte hodně techniky. Jaké jsou v této oblasti vaše očekávání do budoucna?

Mnoho technologií, na které jsem kdysi čekal, dnes již existuje. Takže v současnosti jsem blízko cíle, který jsem měl kdysi dávno v hlavě. Postupně jsem se propracoval taky k programování, už si vše dokážu udělat sám.

Takže nepotřebujete žádné IT kamarády, kteří by vám čas od času s technikou pomohli?

Mým IT kamarádem je Google.

Vedle sólového hraní a svých vlastních formací jste spolupracoval taky s big bandy. S Orquestra de Jazz Matosinhos jste nahrál album Our Secret World, obsahující vaše vlastní kompozice aranžované speciálně pro big band. Jak se práce s aranžováním pro big band liší od vaší ostatní aranžérské práce?

Musel jsem přemýšlet nad tím, jak by vedle big bandu měla znít má kytara, aby byla vedoucím hlasem. Nebyl to snadný úkol. Při tomto projektu jsem se hodně naučil a rád bych se tímto směrem ubíral též do budoucna.

V big bandu je důležité udržet rovnováhu, nespoléhat se jen na sóla, nebo pouze na jednotlivé sekce. Vše musí být vyrovnané. Naštěstí hudebníci, se kterými jsem dosud v big bandech spolupracoval, byli na vysoké úrovni. Mnoho se můžete naučit od známých aranžérů, ale v konečném důsledku se musíte spolehnout hlavně sám na sebe.

Rozhovor měsíce: Kurt Rosenwinkel a jeho brazilský koktejl

03791943.jpeg

Mimořádným hostem dubnového Rozhovoru měsíce byl americký kytarista Kurt Rosenwinkel. Zavolali jsme mu do Berlína, kde žije a tvoří, abychom si s ním popovídali o jeho nové desce s voňavým názvem Caipi, o jeho hudební inspiraci a jeho vlastním vlivu na další hudebníky. Jak to dopadlo, si můžete poslechnout ze záznamu.

Máte s big bandy další plány?

Spíš bych to nazval touhami.

Loni jste plánoval vydat učebnici pro kytaristy. Podařilo se vám ji dokončit?

Momentálně na tom tvrdě pracujeme. Pro výuku vytváříme novou platformu – webové prostředí. V podstatě jde o implementaci metodologie popsané v mých třech knihách o jazzové kytaře a improvizaci. V současnosti se zaměřujeme hlavně na financování tohoto projektu. Rádi bychom vytvořili skutečně kvalitní studijní platformu. Pokud vše půjde tak jak má, do roka by se nám to mohlo podařit.

Co považujete za největší výzvu, která vás v tomto roce čeká?

Uspět na trhu s naším vydavatelstvím, dostat pod jeho křídla zajímavé umělce. Kola se nemohou přestat otáčet. Plánujeme vydat několik alb, včetně společné hudby s Pedrem, jejíž ukázky jste dnes slyšeli na koncertě. Takže čeká nás toho hodně a já se budu modlit, abychom vytyčeného cíle dosáhli.