Laco Deczi: Syrová zpověď jazzového pábitele

29. listopad 2017
Laco Déczi

Minulý týden vyšla dlouho očekávaní kniha rozhovorů s trumpetistou Lacem Déczim. Přečtěte si z ní další ukázku.

Reportér a cestovatel Tomáš Poláček strávil v Décziho domě v Connecticutu celý týden. Vznikla syrová, místy buranská a nekorektní výpověď jazzmana, který žije své nekonečné turné a o svých zážitcích rozhodně umí vyprávět. Se svolením vydavatele přinášíme třetí ukázku z knihy Totálně vytroubený mozek.

Malování tě bavilo vždycky?

Ani nevím, parchanti na papír čmáraj všichni... Když si pak ode mě první člověk koupil obraz, tak jsem se modlil, aby si nepřišel zpátky pro prachy, protože mě napadaly jen dva důvody, proč to udělal. Buď byl ožralej, nebo ten obraz chtěli do slepeckého ústavu.

Za kolik ty svoje oleje prodáváš?

Některý za deset, některý za šedesát... Sám se divím – neštudoval jsem to na nějakým internetu, jen jsem se díval, jak malujou kamarádi, Béďa Budil nebo třeba Josef Kalousek, co má galerii na Hradčanech, kde jsme nedávno hráli na nějaké vernisáži.

Kalouskova žena řekla, že bude naproti v restauraci následovat raut, tím pádem jsme během chvíle hráli do prázdné místnosti, ale nějak jsem to dotroubil, přesunul se naproti, a tam už nebylo nic, jenom pod zvedacím víkem jeden do půlky sežranej gumovej rohlík.

Šunka byla tak kvalitně ožraná, že na bílou kost nepřistála ani moucha, tak jsem se zeptal servírky, co u toho stála, jestli si ten rohlík můžu vzít, a ona řekla, že klidně můžu. Ale když jsem si vzpomněl na toho Béďu Budila, tak ten nám pomohl k emigraci.

Další mafián a životní kamarád?

To víš... My s Vaicem měli na Pragokoncertu kámošku Káťu Friedovou, která nám pomocí pár podvodů umožnila vyjet s naší kapelou Celula do západního Německa. Milena s náma samozřejmě nemohla, ale té nakreslil geniální Béďa Budil naprosto profesionálně vypadající výjezdní doložku, se kterou za námi odjela oklikou přes Vídeň.

Sešli jsme se v Kolíně nad Rýnem a končila zima roku 1985. Ještě jsme v Německu odehráli pár koncertů s Celulou, ale pak se zbytek kapely vrátil domů a my zůstali.

Věděli jste přesně, co budete dělat dál?

Můj švára Libor, ten doktor od Mileniny ségry, už byl v Německu utečenej, tak jsme jeli rovnou za ním do Kolína, kde měl nemocnici. Nejdřív jsme u něj i bydleli, ale to skončilo ve chvíli, kdy jsem mu přemaloval drahej obraz – tehdy jsem se u nich doma nudil, všiml si plátna a ani nevím, proč jsem dostal tenhle nápad. 

Obraz byl ve stylu „bodka, čárka, mlha, zamyslete se“, takové tehdy Libor sbíral, a já mezi jednu bodku a čárku namaloval schůzi ježibab ve starém baráku, na jehož střeše je zaparkovaných dvacet košťat.

Když švára přišel, úplně se rozběsnil: „Ten obraz stál tisíc dvě stě marek, tys ho zničil!“ Jenomže víš, jak to dopadlo? Když k němu dnes přijde návštěva, tak ty kokotiny s bodkama a čárkama nikdo nevnímá, ale všichni se koukají na můj obraz.

Tehdy jste rovnou požádali o americký azyl?

Jo, ale v Německu jsme museli čekat rok. Němci se nám divili, říkali mi, vždyť tady to máš dobrý, plno kontaktů, okamžitě můžeš hrát kšefty, zatímco v Americe je všechno nejistý, tam se o tebe nikdo nepostará.

A měli vlastně pravdu, ale mně to bylo jedno. Těšil jsem se do Ameriky, protože je lepší učit se anglicky než umět německy. Ne? A taky je v Americe nejlepší jazz.

Bylo ti líto, že už možná nikdy nenavštívíš Prahu?

Vůbec ne, mně to viselo u prdele, úplně stejně jsem ve dvaceti odešel ze Slovenska do Čech, takže to máš jedno.

Laco, na Slovensko ses mohl z Prahy kdykoli vrátit.

To teď už nešlo, ale opravdu nás nic netrápilo. Když jsme měli koncert kousek od německo-českých hranic, vždycky jsme se s Vaicem zašli podívat až k čáře, pohraničníci na nás koukali dalekohledama, my si stáhli gatě a ukázali prdele: Fuck you!

Pak jsme pomohli k útěku i Šebánkově synovi zvanému Noha – začal u nás v Kolíně nad Rýnem bydlet, a hned první den šel do kšeftu a koupil si voňavku Alain Delon. Jak to asi mohlo dopadnout?

My mu s Vaicem tu voňavku vzali, polovinu vylili a až po vrch doplnili chcankama. On to na sebe stříkal dál, tak jsme se mu nakonec přiznali, ale Noha: „Hovno, to bych poznal,“ a vypotřeboval to celý. Přísahám! Ten kuk se totiž miloval – a když se někdo miluje, tak to s ním je špatný.

Po roce vám Američani otevřeli dveře?

Jo, pomohlo nám pozvání pro celou rodinu od fantastickýho trombonisty Sonnyho Constanza, v jehož big bandu jsem pak vydělával první dolary...

Týden před odletem z Německa přišla černoška a vzala nás na týdenní školení o úplných blbostech – jak budeme vyplňovat papíry do zaměstnání, tohle a tamto, všichni jsme se to museli naučit, ale řeknu ti, že jsem z toho pak v Americe nepotřeboval nikdy nic.

Vykládala nám kokotiny, ale třeba o tom, že si máme vyzvednout „zelenou kartu“, nám nic neřekla, takže jsme první rok v Americe žili bez ní – no evidentní rasistka.

Kam přesně jste letěli?

Do New Yorku. Když jsme přistáli, vítali nás černoši zpěvem gospelu a my trochu vyjeveně koukali – tohle už se dnes vůbec nedělá! – ale pak přišla jiná černoška, dost obtloustlá, že prý je kontrolorka přes zvířata: „Papíry na psa máš v pořádku,“ říká, „ale klec ne, tu musíš mít v Americe novou.“

Načež ovšem přinesla klec, která byla úplně stejná jako ta moje; ten samý německý výrobek, akorát strašlivě špinavá od hoven: „Musíš mít tuhle – a dáš mi šedesát dolarů...“ Chápeš to? Její jediná myšlenka byla na to, jak ojebat emigranta z komunismu.

Navíc jsme čekali na toho trombonistu Sonnyho Constanza, co nám poslal pozvání, jenomže ten se na letišti neukázal...

Autor:Tomáš Poláček