Lakecia Benjamin zapálila svého Fénixe na živě-studiovém albu

Phoenix (2023) byl pro Lakecii Benjamin zásadním počinem. Zachytila na něm pocit „povstání z popela“ celé scény po pandemii, ale také osobní znovuzrození po autohavárii v roce 2021, při které utržila mnohočetná zranění. Včetně zlomeniny čelisti a perforace ušního bubínku, což mohlo ohrozit celou její muzikantskou dráhu.

Navíc vložila do kontextu alba i boj proti rasovému násilí, policejní brutalitě a vůbec násilí ve společnosti. Do působivého tracku Amerikkan Skin přizvala politickou aktivistku Angelu Davis.

Phoenix bylo pro Benjamin asi natolik silné téma, že ho zpracovala znovu. Přidala tři nové kompozice a výběr z těch již na předchozí desce obsažených natočila jinak. Zatímco původní snímek Phoenix dobarvila intenzivní postprodukce, tentokrát se nahrávalo živě ve studiu a v redukované sestavě.

V nových verzích kompozic tak chybí vymazlený sound design, syntezátorové plochy, zvukové samply, mluvené slovo i řada nástrojových vstupů a dotáček.

Znějí tak na jedné straně mnohem živelněji, nekašírovaná energie je tu k nezaplacení. Ale také víc konzervativně a konvenčně, tu s reminiscencemi post bopu, onde funk-jazzové fúze. Byť píseň Let Go s hostující zpěvačkou Melodií Ray či nová verze Amerikkan Skin nezapřou dataci do hiphopem ovlivněné jazzové současnosti.

Ne tak docela živé album

Lakecia točila Phoenix Reimagined ve stejném špičkovém nahrávacím studiu jako původního „Fénixe“, tedy v brooklynském The Bunker. Pozvala ovšem do studia posluchačů, co se jich tam vešlo. „Technici byli nakonec rádi, že jsem aspoň neotevřela dveře na ulici,“ smála se.

Ovšem jediným místem, kde z nahrávky slyšíme interakci s publikem a jeho odezvu, je Intro. A když Lakecia do této introdukce skladby Trane křičí „Ahoj Brooklyne, jak se máš, budeme oslavovat radost a život a lásku a jednotu a mír a sílu a svobodu pro všechny“ a představuje kapelu, k navození atmosféry koncertu by to samozřejmě patřilo.

Jenže při opakovaném poslechu už máte prst pohotově na tlačítku „skip“. Zvolání zní už spíš otravně. Nástup Trane pak ale zase pochopitelně působí nepřirozeně. Naštěstí jen chvilku, než vás strhne se skutečnou vášní odehraná pocta velkému inspirátorovi Johnovi C.

Lakecia Benjamin|foto:Elizabeth Letizell

Na zbytku alba ovšem už publikum nezaznamenáme. Jde prostě o kvalitní studiovou nahrávku pořízenou tradiční metodou, hudebníky hrajícími společně a bez playbacků.

V obnaženém, průzračném, syrovějším aranžmá pro kvarteto některé motivy i procítěná, brilantní hra samotné Lakecie lépe vyniknou. Možná také po letech budou působit nadčasověji, neb elektronický sound design má ve zvyku rychle vycházet z módy, jakmile technika nabídne nějaké nové možnosti.

Z alba se nápadně, zvukem i výrazem, vymyká titulní skladba Phoenix Reimagined. Nejen, že se aranžmá zhutní o hosty, to platí i jinde. Ale jde o hosty velmi výrazné.

Randy Brecker přispěje vygradovaným sólem a vypomáhá i v tématu, kde se jeho trubka empaticky proplétá se saxofonem. Vpád kytary Johna Scofielda nahrávku ještě víc zeuforizuje. A aby toho nebylo málo, stálého bubeníka EJ Stricklanda vystřídá „Tain“ Watts a hrne skladbu hektickým latinským groovem.

Příliš mnoho Fénixů?

Závěr? Phoenix Reimagined jistě není zbytečné album, už kvůli novým skladbám. A výtečným hostům. A větší přesvědčivosti pro konzervativnější jazzové posluchače, nedůvěřivé ke studiovým kejklům a postprodukčním technikám.

Počin možná vznikl i proto, že tentokrát si Benjamin produkovala hudbu sama. Z méně nablýskané podoby má snad autentičtější pocit než z té, kterou pomohla dotvořit producentka Terri Lyne Carrington.

Jen si nejsem jistý, zda Fénix nevstává z popela až příliš často, neboli zda se nespálil předčasně. Zda by nebylo poctivější vyčkat až na další nápady a kompletně novou tvorbu. Nebo natočit skutečné koncertní album, s vědomím zvukové nedokonalosti, ale atmosférou klubu. Z mytologie přece víme, že Fénix vždy žil na světě jenom jeden.