„Líbí se mi, když se ve zvuku mohu vykoupat,“ říká Petr Tichý v Rozhovoru měsíce

Muzikanti se obvykle specializují na určitý žánr, jehož jazyk dobře zvládnou, byť se samozřejmě mohou pouštět do různých přesahů. Petr Tichý ovšem plynule přechází mezi celou řadou hudebních žánrů. Od soudobé hudby a jazzu přes folk, world music, pop či rockovou alternativu až po elektroniku a kvalitní taneční muziku. Než se ale dostaneme k tomu, jak se dobral k zasvěcenému vhledu do tolika hudebních světů, zmíníme se, že výzvy a příležitosti donutily Petra housti i na dechový nástroj. Omylem jsem ovšem představil hosta též jako „příležitostného tubistu“.

„To bych uvedl na pravou míru. Hraji na heligón. Rozdíl mezi tubou a heligónem je v tom, že heligón je jediný nástroj, tedy spolu se suzafonem, do kterého se můžeš obléknout,“ reaguje vtipně Petr.

Nyní už se dobíráme k důvodu oné všestrannosti. Spočívá v odvaze přijímat výzvy: „Za to, že hraji na heligón, může Rozálie. Prostě se mě zeptala, jestli bych v koncertním programu nechtěl zahrát dvě písničky na heligón. Opověděl jsem, ať mi dá čtrnáct dní na rozmyšlenou, půjčil jsem si heligón a zjistil jsem, že mě to strašně baví.“ Ano, až takhle jednoduché to bylo.

„Heligón je ale až můj asi čtvrtý nástroj v řadě, takový spíš pro zábavu. Nicméně už jsem ho začal nosit i na hraní s Františkem Skálou. Až mi kluci říkali, že mi začnou dohazovat kšefty na tubu. Tak jsem je poprosil, že to už přece jenom ne, že dvě hodiny foukat nevydržím.“

Od folku k jazzu

Čímž se vracíme k otázce obecnější, zaměřené na žánrovou všestrannost. „Je to tak, že člověk přijímá výzvy, co mu život nabízí. Proto je ten rozptyl tak velký. Když člověk zvedá hozené rukavice, dostane se až takhle daleko od původního zaměření. Možná jsem byl původně folkový basista. I když první kapela, ve které jsem hrál, byla samozřejmě metalová, pak punková… a pak jsem šel na jazzovou konzervatoř.“

U jazzu nezůstalo: „Na konci studia jsem potkal skladatele Honzu Jůzu, který mě zasvěcoval do soudobé hudby. Asi rok mě učil svoji skladbu, složitou a těžkou, musel jsem se naučit Honzovu vlastní notaci. Skladbu jsme pak hráli, když Honza představoval stoji tvorbu jako student HAMU. Přišel za ním Marek Kopelent a ptá se: ‚Prosím vás, Honzo, kde jste sehnal takového kontrabasistu?‘ Rok práce byl znát. Mě přitom ten rok práce od soudobé hudby málem odradil. Říkal jsem si, že asi nemám talent, když se to učím tak dlouhou dobu. Až pak jsem zjistil, že je to v soudobé hudbě vlastně normální. Skladby mohou být tak těžké, že aby je člověk zahrál správně, musí na nich takhle pracovat.“

K tomu, aby žánr „nasál“, ale Petrovi Tichému slouží spíše intuice, než že by poslouchal kvanta nahrávek. „Základní princip (při výběru) je, aby se mi hudba líbila tak, že mám chuť poslechnout si ji znova. A aby mi poskytla pocit, že se v tom zvuku mohu vykoupat.“

Dá se spočítat, s kolika kapelami, interprety, projekty Petr hrál? Těžko. „I jako záskok… to už bych spočítat nedokázal. Musel bych vzít diáře a celé je projít, a to považuji za zbytečně vynaloženou energii.“

Petr Tichý|foto:František Jakubec

Nicméně alba, na kterých Petr Tichý účinkoval, lze sečíst snáze: „Nedávno jsem měl takové jubileum, oslavil jsem padesátiny, udělal si v klubu Kaštan koncert, kam jsem pozval kapely, se kterými zrovna hraju. Udělal jsem tam také výstavku svých čmáranic a mezi ně pověsil obaly alb. Vybral jsem jich padesát, z asi osmdesáti nebo devadesáti, na kterých jsem se podílel.“

Jako ukázku jazzového alba, na kterém hraje jako sideman a zvláště mu přirostlo k srdci, Tichý vybral, se slovy „to je ale super těžký úkol, na každé nahrávání mám silnou vzpomínku“, titul Jazz Gypsy N Tango (2019), natočený s kytaristou Paulem Novotnym. Konkrétně skladbu Alte Jakobstrasse.

Obsah zbývajících tří čtvrtin rozhovoru prolétneme ve zkratce: Zaměříme se na plány projektu HLASkontraBAS, na organizačně záludné svolávání rozšířené sestavy okteta. A také na vystoupení tohoto nezvykle obsazeného tělesa na prestižním mezinárodním showcase Classical: NEXT, který se letos konal v Budapešti, a rýsující se mezinárodní autorské spolupráce. Po další skladbě zabrousíme k improvizačnímu triu Romanovská, Tichý, Hrubý a jeho hostům, přišla řeč i na koncertování v Japonsku.

Poslechněte si celý Rozhovor měsíce s Petrem Tichým ze záznamu výše.