Lucia Cadotsch zkoumá, jak žít lepší život

Příprava a natáčení desky Does It Make You Love Your Life? (Přinutí vás to milovat svůj život?) zabrala tvůrcům dlouhých pět let. Na preciznosti provedení je to znát.

Cesta ke košatým aranžmá a žánrové fúzi přitom působí vzhledem k předchozím dvěma albům logicky. Prvotina nazvaná Time Rewind (2019) vznikla, až na několik hostů, v základní sestavě dua a s velkým přispěním elektroniky. Následující deska Lily Of The Nile (2022), jejíž natáčení se už s přípravou letošního titulu muselo prolínat, odstraňovala předchozí kompromisy využité z praktických důvodů, tedy smyčky a studiová vrstvení. Opakovala totiž několik písní z Time Rewind, ovšem zaranžovaných už bez elektroniky, pro desetičlenný akustický ansámbl.

Třetí album spojuje oba přístupy. Nabízí nové skladby rovnou zaranžované pro početnou sestavu včetně třináctičlenné smyčcové sekce. A hladce prolíná akustické a elektronické elementy. Aranžmá je tu dovedeno do bohaté, komplexní podoby. Takový, jen s trochou nadsázky napsáno, orchestřík digitálního věku.

Důležité pro výsledný sound ale není jen použití smyčců a vstupy hostů na dechové nástroje nad syntezátorovým základem. Náladu určují např. i alternující hráči na bicí nástroje. Slyšitelně podle toho, čí styl a letora vyhovovala konkrétní písni.

Kategorický imperativ

Záměrem Lucie Cadotsch jako výhradní autorky textů bylo vytvořit album v podstatě koncepční. Takto její koncepci vysvětlil německý zpěvák a skladatel Francesco Wilking, když byl požádán, ať o nahrávce něco napíše:

„Je pěkné začít desku otázkou. Ovšem nejde tu třeba o to, že chipsy jsou chutné, ale způsobí, že máte svůj život rádi více? Otázka je tu míněna jako kategorický imperativ. Náročný a naléhavý. Možná proto, že kapela prozkoumala tolik nových cest, strávila nespočetné hodiny přemýšlením, psaním a hraním ve sklepech i ve studiu, že nyní jako kdyby říkala posluchačům – tak, a teď je to na vás.“

Jinými slovy, Lucia Cadotsch poeticky přemítá nad dávnou pravdou, v onom duchu, jak kategorický imperativ coby základ přirozené morálky definoval Immanuel Kant. Zjednodušeně – chovejte se podle takových zásad, jaké byste čekali a chtěli i od ostatních.

Většinu hudby pak společně zkomponovali Cadotsch a Slavin, přičemž právě Slavin má lví podíl na komplexních aranžmá. V případě In The Zone třetinu kreditu právem přisoudili i německému multiinstrumentalistovi Hannovi Stickovi, jenž v této skladbě hostuje.

Pouze muzika k písni Daddy Longleg pochází odjinud, pro Lucii ji napsal švédský basista Petter Eldh. Ano, na desku se tak dostal přesah z jiné spolupráce, z projektu Speak Low. Nijak však nevyčnívá z indie-pop-elektronicko-jazzového stylu, do dramaturgie alba dobře zapadne.

Písně jsou na první poslech chytlavé, zdánlivě jednoduché. Polyfonní textura, propojení všech melodických, harmonických a rytmických prvků, má ovšem k jednoduchosti daleko. Pokud se člověk zanoří při poslechu hlouběji, musí ocenit filigránskou rafinovanost, skládající onu nakonec vlastně překvapivě přehlednou formu.

Příklad? Stačí hned prvních pár taktů úvodní Speak To Me, kdy se komplikovaná harmonie s prvky disonance překlopí do přehledného, posluchačsky přístupného songu. Do kterého se zase postupně prolne „nenápadná komplikovanost“.

Zdánlivě odosobněný, zasněný styl zpěvu Lucie Cadotsch nemusí oslovit každého. Jenže emoce jakoby držené na uzdě o to víc kypí pod povrchem. A právě tenhle kultivovaný „cool“ projev je naopak zajímavý pro ty, co hudbu švýcarské zpěvačky obdivují. Což platí i pro mě.

Také není pravda, že by hudbě chyběly živelné momenty. Slyšme třeba saxofonové sólo v Bloody Break Up.

„Tohle album je mistrovský kus,“ nechal se slyšet spokojený vydavatel Kurt Rosenwinkel, když nahrávku masteroval. Nyní je na časovém odstupu a posluchačích, aby jeho dojem potvrdili nebo vyvrátili. Nicméně autorské, aranžérské i interpretační kvality jsou přesvědčivé. Zvýšená pozornost se doporučuje.