Manažerské jistoty vyměnil za dobrovolničení na farmách. „Už umím nechat věci plynout,“ říká cestovatel

Byl důvod vaší životní změny pocit, že nejste úplně šťastný?

Bylo to tak. Ve chvíli, kdy se nám narodila dvojčata k našim dvěma původním dětem, jsme zjistili, že vlastně nejsme šťastní. Byli jsme zaneprázdněni tím, abychom si na všechno vydělali, že jsme vlastně s dětmi nebyli. Proto začala v roce 2017 postupně vznikat myšlenka žít jinak.

Čtěte také

Česká rodina putuje odlehlou částí Tuniska karavanem. Dcery v něm mají pokojíček i školu

Na počátku stálo přání ukázat dětem, o čem vlastně je svět. Manželka přišla s nápadem dobrovolničit na ekofarmách a ukázat dětem, jak třeba vzniká mléko, že to není jen krabice v supermarketu. Pak se k tomu přidala myšlenka, že bychom chtěli být s dětmi víc než jen ráno před odchodem do školy a v neděli u oběda. A já jsem k tomu přidal, že pokud se vydáme na nějakou delší cestu, chtěl bych mít své zázemí, a proto jsme koupili obytné auto, který jsme si uzpůsobili tak, abychom mohli jezdit se svojí vlastní peřinou.

Vzít osud do vlastních rukou chce velkou odvahu. Trvalo vám, než jste ji našli?

My jsme doma horké hlavy, takže jsme měli výhodu, že přípravy netrvaly roky. Klíčilo to a pak se to stalo realitou. Ve chvíli, kdy padlo rozhodnutí podat inzerát na dům a pronajmout ho, už nebylo cesty zpět a bylo potřeba jednat. Neříkám, že to nebylo těžké, ale dodnes toho nelitujeme.

Kdo byl Jan Rychtařík před tím, než se přestěhoval s rodinou do karavanu?

Byl to člověk upjatý, který potřeboval mít jistoty. Možná budoval velkou kariéru a měl pocit, že když nebude mít pět bytů pro svoje děti, zajištění pro ně, tak se zboří svět. No a dneska se chlubím tím, že věci nechávám plynout. Nebazíruji už na tom, co jak má být. A jde to i se závazky. Samozřejmě pokud něco chci, snažím se to ovlivnit tím, že na to myslím. A musím potvrdit, že síla myšlenky opravdu funguje.

Čtěte také

Komunita v obci Zaježová na Slovensku se snaží žít v souladu s přírodou. Místní si ale pochvalují hlavně dobrou společnost

Měli jste nějaký plán, kde se zdržet?

Cílem byl jih Španělska a Portugalsko. Dohromady to bylo dvanáct zemí, první plán, kde se zdržet, jsme ale měli jen na první měsíc. Do oka nám padla farma v Rakousku hned pod Mikulovem, další farmy jsme si ale smlouvali až po cestě.

Co jste čekali od této cesty a co se vám potvrdilo?

Přerušit to, změnit to a začít na svět koukat trochu jinak, pochopit, jak věci fungují. Třeba jsem si hrozně přál kozí farmu. Vždycky jsem si myslel, že bych mohl dělat kozí sýry a mléko. Když jsme si to ale zkusili, zjistili jsme, jak velká řehole to je.

Byl na vaší cestě někdy stres?

Ani bych neřekl, protože člověk nedokáže vypnout ze dne na den. I já jsem na začátku pořád spěchal, jak jsem to měl naučené ze života ve městě. I když jsme ten den měli přejet 50 km a a nakoupit, pořád jsem rodinu popoháněl. Pamatuji si moment z první farmy v Rakousku, kdy jsem ráno nemusel najednou vézt děti do školy, nasedl jsem na kolo a jel jsem do práce loupat cibuli, jak jsem se cítil neskutečně úžasně, protože jsem si najednou připadal, že žiji.

Jak tuto změnu snášely vaše děti, kterým v té době bylo 2,5, 10 a 16 let?

Jako první jsme dětem smysluplně vysvětlili, o co půjde a jak to bude vypadat. Rozhodně jsme nikoho k ničemu nenutili. Ty nejmenší děti byly samozřejmě nadšené, protože v tomto věku jsou děti nejradši s vámi. Takže ty tím naopak získaly, protože měly oba rodiče nonstop spolu, navíc v tak malém prostoru, jako je obytné auto.

Čtěte také

Cestování je radost, která obohacuje. Nejlepší je pojmout cestu jako cíl, doporučuje moderátorka Objektivu

Desetiletý byl na pomezí dítěte a a puberťáka, pořád si ale ještě vyhrál s klackem v hlíně. A ten nejstarší chodil na střední elektrotechnickou školu prvním rokem, a nebyl tam spokojený, takže tenkrát řekl, že je všechno lepší než škola a jel rád s námi.

A jak je to s dětmi, když vy pracujete na farmě?

Ten nejstarší pracoval s námi, v 16 letech mají už děti sílu, takže jsou žádaní na farmách. Ti nejmenší tam byli s námi a třeba v Portugalsku, kde se dělala kuchyně z hlíny, šlapali bahno ze slámou a podíleli se na práci. Funguje to ale opravdu různě. Můžete přijet k rodině, ale také existují komunitní farmy, kde je třeba deset lidí, takže i těch činností je spousta.

Měl jste někdy pocit, že byste obytňák raději shodil ze skály?

Tak samozřejmě nastávají i ponorkové situace, to ale i doma. Odejít z obytňáku je ale rozhodně těžší, takže tam se člověk musí naučit řešit konflikty hned...

Jak rozdílné jednotlivé evropské farmy jsou? A čím ho okouzlilo Španělsko? Poslechněte si celý rozhovor.