Marie Rakušanová: Současné kritice umění chybí osobnost F. X. Šaldy a Bohumila Kubišty

Právě disputaci zakladatelů moderního českého umění Emila Filly a Bohumila Kubišty, ale také jejich generačním souputníkům věnovala Rakušanová svůj zatím poslední výzkumný projekt, jehož výstupem je výstava v Západočeské galerii v Plzni doprovázená stejnojmennou knihou. Autorka se snaží návštěvníkovi i čtenáři zprostředkovat představu o vývoji vzájemného vztahu obou umělců, který do značné míry reflektuje období první čtvrtiny dvacátého století: „Je to doba plná střetů, konfliktů a společenských experimentů, a právě umění to zajímavě odráží.“

Bohumil Kubišta, Fragment podobizny, 1910|foto: Soukromá sbírka

Ve své práci Marie Rakušanová připomíná, že počátky vztahů Filly a Kubišty a jejich uměleckých souputníků byly ve znamení velkých ambicí – kolektivně se snažili dospět k takovému typu umění, které mělo svou převratností přispět k pozvednutí uměleckého provincialismu Prahy na úroveň suverénní evropské metropole. „Přátelství Filly s Kubištou bylo nejintenzivnější mezi lety 1907–1911, tedy v době, kdy se ukázalo, že v kontextu své generace jsou nejsilnějšími osobnostmi, které budou nadále určovat další směřování malby i svých uměleckých kolegů. V té době byl jejich vztah pro vývoj českého moderního umění klíčový.“ Marie Rakušanová ale zároveň dokládá, že i doba, kdy se umělci začali navzájem vzdalovat, přinesla do českého umění celou řadu zajímavých impulsů.

Emil Filla, Hlava starého muže (Hlava starce), 1914|foto: Západočeská galerie v Plzni

Nešlo jen o to, zadupat protivníka do země, ale polemika, kterou mezi sebou Kubišta s Fillou vedli, se plodně odrážela v jejich tvorbě.

Přesto následoval okamžik, kdy se životní dráhy uměleckých rivalů rozešly úplně.  Téměř po celý svůj život Bohumil Kubišta trpěl nedostatkem finančních prostředků, který byl často za hranicí skutečné bídy. To ho také za první světové války přimělo stát se profesionálním vojákem rakousko-uherské armády. Jako důstojník pobřežního dělostřelectva pomohl už v roce 1914 potopit francouzskou ponorku. Osudy Emila Filly byly zcela jiné. Začátek světové války jej zastihl ve Francii, odkud se později přesunul do Holandska, aby se tam zapojil do odbojové skupiny Maffie a spolupracoval s Edvardem Benešem a T. G. Masarykem, kteří v té době usilovali o vznik Československa. Jak vysvětluje Marie Rakušanová, právě tento moment měl pro recepci díla obou umělců dramatické důsledky. Tvorba Bohumila Kubišty byla po jeho předčasné smrti v roce 1918 dlouhou dobu hodnocena prizmatem umělcova „prohřešku“ proti národním zájmům mladého Československa. Naopak Emil Filla se ve dvacátých letech stal etablovaným umělcem. 

Dějiny umění občas musí uznat, že do hodnocení uměleckých děl vstupují i naprosto neumělecká kritéria a události.

Dílo Bohumila Kubišty naopak inspirovalo nově nastupující generaci mladých umělců, kteří jeho tvorbu začali objevovat a reagovat na ni především díky posmrtné výstavě v roce 1920.  Vlastně tak navázali na Kubištovu polemiku s Emilem Fillou.