Marius Neset: Muzikant musí neustále rozvíjet svůj sluch

Marius Neset je držitelem diplomu z Copenhagen Rhythmic Music Conservatory. Své první album Suite for the Seven Mountains nahrál s vlastní formací People Are Machines v roce 2008.

Od té doby hrál v projektech s různými severskými jazzmany, například s Larsem Danielssonem, Mortenem Lundem, Danielem Herskedalem a dalšími. V roce 2016 natočil u labelu ACT Music orchestrální album Snowmelt a zdaleka nejen díky němu se v posledních letech stal pro skandinávský jazz opravdovým fenoménem.

Jak vnímáte vliv severské hudby na vaši hudební tvorbu?

Skandinávská hudba mě samozřejmě ovlivnila, ale nejen ona. Také hudba jiných zemí. Když celá léta posloucháte hudbu a hrajete ji, v konečném důsledku vás nějak ovlivní. Rovněž na každém z nás zanechá stopy hudba z dětství. Vždy jsem poslouchal hodně norské lidové muziky. Všechny tyto vlivy se do mé tvorby přenášejí přirozeně, podvědomě a zůstanou ve mně navždy. Nezáleží na tom, jestli hraji jazz, nebo skládám jinou hudbu.

Na váš hudební vývoj měly vliv i saxofonové legendy - Jan Garbarek, Wayne Shorter, Charlie Parker a další. Co konkrétně vás na nich fascinovalo?

Každý z nich má svůj specifický styl, každý zní dokonale, ale zároveň jinak. Se svými skupinami tvoří kompaktní celek, dokonale frázují. Vše co jsem uvedl, mám na mysli, když hraji. Často hraji na saxofon současně s deskami, snažím se tak do svého hraní dostat něco od těchto mistrů, jakož i mnoha dalších saxofonistů.

Hodně jste se naučil poslechem jiných saxofonistů. Jak jste kombinoval poslechovou metodu s jinými?

Hodně jsem se naučil poslechem a studiem. Obě součásti považuji za stejně důležité. Pro hudebníka je velmi důležité neustále rozvíjet svůj sluch. I když muzikant ještě možná není velký hráč, musí mít neustále nastražené uši. Samozřejmě, musí pracovat hodně na technice, intonaci a výrazu. Všechno je důležité.

Jednou jste se vyjádřil, že hudbu posloucháte neustále. Trochu mě to překvapilo, protože mnoho muzikantů tvrdí, že nestíhají poslouchat jinou hudbu, nakolik se věnují pouze té své. Na poslech jiné už nemají čas.

U mě to neplatí. Já teď poslouchám mnohem více hudby než kdysi. Když jste muzikantem, neustále jste na cestách a během cestování můžete poslouchat hudbu. Rád poznávám nové věci. Čím dál víc poslouchám hudbu odlišnou od té, kterou sám dělám. Před deseti lety to tak nebylo.

Myslím si, že právě toto je základ pokroku. Chcete-li se vyvíjet, musíte se inspirovat novými věcmi. Mnoho skládám, chci se učit nové melodie, rytmy, koncepty a taky to, jak v tvůrčím procesu používat všechny tyto prvky. Takže neustále o hudbě čtu, poslouchám ji, skládám a hraji. To je momentálně celý můj život.

Posloucháte hodně klasiky?

Poslech klasiky se pro mě stal jistou rutinou. Klasiku poslouchám pravidelně. Vždy potřebuji nějaký čas na to, abych ji plně absorboval. Obecně mám opravdu rád dobrou hudbu.

Co vám dalo nahrávání alba Snowmelt s orchestrem London Sinfonietta?

Byla to velká výzva a současně zábava. Skládal jsem nejdřív hudbu pro orchestr, do kterého jsem pak zakomponoval svou skupinu. Nezáleží na tom, pro jakou formaci skládám, zda pro duo, trio nebo orchestr, na začátku musím mít jasnou představu. Může jich být i více, ale postupně se zaměřním pouze na jednu.

Vždy mě fascinuje, jak svůj prvotní nápad přetvářím na hudbu. I to, jak mohu tentýž hudební nápad zrealizovat pro stočlenný orchestr, nebo jen pro duo. Vždy máte na výběr mnoho možností, je to jen na vás, kterou si zvolíte.

Jak na vaše album reagovali ostatní skladatelé a hudebníci ze světa klasiky?

Na Snowmelt jsem zaznamenal větší odezvu od klasických skladatelů, hudebníků a dirigentů, než od jazzmanů. Je to hudba, která nemusí sednout každému. Neobsahuje typické jazzové schéma, nejedná se o hraní melodie s improvizací. Neobsahuje však ani strukturu klasické skladby. Pohybuji se někde mezi oběma žánry.

Takový projekt může lety zrát, myslím, že má v jistém směru delší životnost než jazzový projekt. Výhodou je to, že ho mohu hrát s různými orchestry, dále s ním pracovat a upravovat ho. Momentálně pracuji na dalším projektu pro velký orchestr. Zatím ještě není ve stadiu realizace, ale mám na něj připravenou nějakou hudbu.

Poslední alba jste vydal u německého labelu ACT. Co pro vás znamenal přechod k této značce?

Mám u nich zcela volné ruce. Vydavatelství mě plně chápe, od začátku mi vychází vstříc. Pro moje alba udělalo kus práce. Například v oblasti marketingu, kterému já vůbec nerozumím. Vždy jsem si mohl svobodně vybírat do studia hudebníky a také hudbu, kterou složím. Alba jsem si vždy produkoval sám. Od ACTu cítím absolutní důvěru a opravdu si jí cením.

Hrajete na tenorsaxofon a sopránsaxofon. Který z nich je vám zvukově bližší?

Vždy záleží na kontextu. I proto hraji na oba saxofony. Na některé skladby se hodí více soprán, na jiné tenor. S tenorem jsem vyrůstal, při hře na něj se cítím jistější. Ale na oba hraji s radostí.

Doslechl jsem se, že skládáte hudbu pro vaši sestru, flétnistku. O jakou hudbu jde?

Rád bych se dostal ještě o krok dál, než se Sinfoniettou. V tomto případě půjde o hudbu bez jakýchkoli prvků improvizace. Je velmi rytmická a opravdu se na ni těším. Doposud jsem skládal převážně skladby, ve kterých jsem účinkoval jako sólista, ale tentokrát se nestavím do role interpreta. Pro toto album jsem výjimečně jen skladatelem. Nebude to jen hudba pro flétnu, na albu bude hrát taky smyčcové kvarteto, klavír a saxofon.