Měsíc a půl po útoku Hamásu nesáhl na nástroj. Hudba mě zachránila, říká Avishai Cohen
Izraelský trumpetista Avishai Cohen o síle hudby v těžkých časech, pozadí alba Ashes to Gold a hledání naděje ve světě plném výzev. Čtěte exkluzivní rozhovor.
Kvarteto trumpetisty Avishaie Cohena (Avishai Cohen, Yonathan Avishai, Barak Mori, Ziv Ravitz) vydalo v listopadu u ECM nové album s názvem Ashes to Gold. Při zastávce v Amsterdamu jsme se s Cohenem bavili nejen o něm, ale také o předchozí desce Help With Your Heart, kterou vydal s kapelou Jimmy Prasad Orchestra. Nemohli jsme se vyhnout ani aktuálnímu dění v Gaze.
Po nahrávání jsem zjistil, že mám v sobě i špetku naděje.
Ashes to Gold – odkud pochází název alba a co znamená?
Přemýšlel jsem o umění Kintsugi, které spočívá v tom, že rozbité vázy opravíte pomocí zlatých vazeb. Album vzniklo během války, bylo napsáno v listopadu 2023, krátce po jejím začátku, ve stavu šoku, truchlení a údivu. Když jsem chtěl skládat materiál na album, nedokázal jsem téměř nic napsat, dokonce jsem se tehdy téměř vzdal všeho koncertování a nahrávání. Yonatanu Avishaiovi jsem tehdy sdělil, že chci nahrávání zrušit, načež mi odpověděl, že to nejde a že musíme hrát.
Za to jsem mu nesmírně vděčný, protože si myslím, že kdyby to tehdy neřekl, možná bych dodnes nezahrál ani notu.Díky té rozmluvě jsem si uvědomil důležitost hudby a umění, obzvlášť v této době. Situaci to nemůže napravit, ale já nejsem politik. Hodně se zabývám tím, co se děje uvnitř mé země, hroznou vládou, kterou máme, jejím rozhodováním a důvody, proč k těm rozhodnutím dochází. Snažím se být aktivní, pracuji jako dobrovolník, hodně demonstruji i proti naší vládě – proti tomu, co se děje mimo Izrael, ale i uvnitř. Tohle album mi otevřelo dveře k tomu, abych mohl znovu dělat hudbu. Po nahrávání jsem také s překvapením zjistil, že mám v sobě i špetku naděje.
Ačkoli album poukazuje na bouřlivé události, neřekl bych, že hudba je bouřlivá. Podle mě je klidná, a přesto je poslech alba silný. Byl to váš záměr přistupovat k celé situaci s klidem?
Myslím, že na albu je celá škála emocí. Je tam strach, vztek, smutek, naděje. Někdy můžete mluvit klidně a vyjádřit i ty nejtvrdší emoce. Přesto je to silnější. Někteří lidé na vás budou řvát, protože jsou naštvaní, což také způsobí to, že danou osobu nebudete tak dobře vnímat, právě proto, že křičí. Když se na vás někdo zlobí a řekne vám to s klidem, má to silnější účinek. Ale zase to nebyl záměr. Ve výsledku je to jen způsob, jakým píšu.
Jak dlouho vám trvalo napsat materiál na album?
Trvalo mi to týden. Plánoval jsem, že si na jeho napsání vezmu dva měsíce, ale pak přišel 7. říjen 2023. Měsíc a půl jsem nesáhl na nástroj, vůbec jsem na hudbu nemyslel. Až když jsem se rozhodl, že dám album dohromady, tak jsem šel na týden do studia a psal hudbu. Vyjeli jsme na turné, abychom si materiál přehráli a zdokonalili, a pak jsme album nahráli. První den té tour jsme hráli v Rumunsku, v Bukurešti, a mně pořád chyběl jeden part, myslím, že to byla třetí část té suity. Věděl jsem, co potřebuji, co se týče barvy. Před vystoupením se nám podařilo sehnat pokoj s malými klávesami. Někdy jsou uzávěrky ten nejlepší pomocník, protože v ten večer ze mě ta melodie nakonec vypadla.
Většina vašich alb na ECM byla nahrána ve studiu La Boussone v Pernes les Fontaines ve Francii. Proč právě zde?
Studio má především skvělý zvuk a výborný klavír. Je příjemné chodit do studia, kde vás už znají. Obzvlášť, když se tam vracíte se stejnou kapelou. A Gerard, majitel studia, je vynikající zvukař, a hudbu vystihl opravdu dobře. Přijdu do studia a mikrofony mám nastavené tak, jak to mám rád, ve výšce, která mi vyhovuje, tím pádem neztrácíme čas, jen se ponoříme do hudby, pár hodin zkoušíme zvuk a začneme pracovat. Další věc je, že spolupracujeme s Manfredem Eicherem. I on má studia, která mu vyhovují, má pro to stejné důvody, tím pádem do toho nemusí moc mluvit, protože dotyční už vědí, co bude asi vyžadovat. Myslím, že na začátku to bylo jedno z jeho oblíbených studií. A pak má ještě několik dalších, například v Basileji. Mám i další oblíbené, Auditorio Stelio Molo RSI v Luganu, tam jsme nahrávali album duetů, Playing The Room. Je tam dlouhý dozvuk, který se ke kvartetu nehodí, čili záleží také na hudbě. Big Vicious jsme taky natočili v La Boussone.
Co vás vedlo k tomu hrát nyní i na flétnu?
Flétnu jsem měl rád tak nějak vždycky. Před lety jsem si ji půjčil od kamaráda, kterému se válela ve studiu. Občas jsem na ni hrál, ale pak mě kamarád požádal, abych mu ji vrátil. Teprve pak jsem si uvědomil, že mi chybí. Flétnu jsem potřeboval, a tak jsem si šel pořídit vlastní. Jakmile jsem si ji koupil, najednou mi začala být o něco vzácnější; už nebyla jen něčím, co se někde povaluje. Když jsem ve studiu zkoušel hudbu, zahrál jsem si na flétnu pár tónů jen tak pro radost nebo abych si nechal na chvíli odpočinout nátisk, a ten zvuk jsem si oblíbil. Nepovažuji se za flétnistu, ale líbí se mi zvuk, který na ní mám. Technicky je určitě ještě co zdokonalovat, ale na to, co jsem potřeboval, to bohatě stačí, má to určitou atmosféru. V té suitě jsou také klasické prvky a flétna tomu dává jinou barvu a přenáší posluchače na jiné místo. Když jsem tu hudbu psal, ani jsem nevěděl, že v ní bude flétna. Až po jedné zkoušce mě to napadlo.
V repertoáru máte také Adagio Assai, Ravelův koncert G dur. Měl jste kromě toho, že se vám skladba líbí, ještě nějaký další důvod, proč jste ji zařadil do svého repertoáru?
Jak jste říkal, mám ji moc rád, zejména verzi Marthy Argerichové. Dokonce jsem si s ní tuto skladbu předloni zahrál jako duet na festivalu. Pozvala mě a Yonathana Avishaie na festival a nejdříve jsme tam hráli duet s ním, Martha pak přišla ke konci vystoupení a zahrál jsem s ní Adagio Assai, což bylo zkrátka úžasné. Co se týče té skladby, je tam silná melodie a pokaždé, když ji poslouchám, nacházím v ní něco nového. Například to, jak se dá s melodii pracovat v rámci tak dlouhé formy. Začali jsme ji tedy hrát na koncertech, a když jsme teď pracovali na suitě Ashes to Gold, chtěl jsem, aby po ní následovalo něco s jiným zvukem. K dispozici jsem měl také melodii své dcery, kterou jsme na album nahráli jako The Seventh, ale spíš jsem přemýšlel o úplně odlišném zvuku. Ravel se tam skvěle hodil, protože vnášel do celku autorských věcí kontrast. Je to perfektní skladba, jen s ní mám jeden problém, a sice ten, že jsem ji nenapsal já (smích).
Zmínil jste, že vaše dcera má na vašem albu jednu skladbu. Bylo to vaše zadání pro ni?
Naopak, hrála ji doma u klavíru, mně se to líbilo, tak jsem ji tajně nahrál. Nevěděla, že to budeme nahrávat, takže když jsme jeli na turné před nahráváním, musel jsem poprosit diváky, aby nic z toho nenatáčeli na sociální sítě, aby nezjistila, že hrajeme její skladbu. Teprve po nahrávání jsem jí to pustil a zároveň ji tímto způsobem požádal o svolení. Vzala to dobře, a navíc si myslím, že pro mě jako otce je to způsob, jak dát své dceři pocit zadostiučinění, jak ji pochválit.
Chtěl byste k albu ještě něco dodat?
Snad jen zmínit mé partnery Ziva, Baraka a Jonathana. To, co máme, je velmi silná kapela a vím, že když píšu, slyším je v duchu. Barakův tón, Jonathanův touch, místa, kam se Ziv dokáže dostat.
Jaké bylo vaše působení v orchestru Jimmyho Prasada?
Já, Uv alias Rejoicer a Jimmy jsme napsali hudbu, zaranžovali a nahráli ji. S Rejoicerem spolupracuji již několik let, a když jsme se pak potkali s Jimmym, všechno do sebe zapadlo. Je to tajemný chlapík, ale něco na jeho duchu a způsobu, jakým hudbu předkládá, nám bylo s Rejoicerem blízké. Tenhle projekt mám rád, protože je v něm kombinace věcí, které bych sám asi neudělal. Jsem spíš typ člověka, který rád nahrává naživo, což se nám podařilo i u tohoto projektu, a bylo to skvělé. Bohužel s ním příliš nejezdíme, protože je to velký orchestr, což je těžké na logistiku i organizaci. Taky jsem zavázaný jiným projektům.
Zdálo se, že jste v některých skladbách také zpíval.
Ano, mimo jiné hraji na albu také na flétnu a nahrál jsem všechny party lesního rohu. Je to velký projekt, na kterém jsem hodně pracoval. Na jeho produkci se podílelo jen pár lidí, ale instrumentace je velká.
Jakým dalším hudebním aktivitám se nyní věnujete?
V srpnu jsme natočili album s Big Vicious a druhé album s Jimmym Prasadem. Den po albu Ashes to Gold jsme nahráli další duetní album s Yonathanem. Vychází také další album Three Cohens, takže další čtyři alba. Všechno by mělo vyjít v roce 2025.
Jak se mění váš přístup při skládání a přípravě pro různé kapely, jak mezi tím vším „přepínáte“?
Všechno je tak odlišné, že se to těžko popisuje. Když hraji s Big Vicious, rozhodně to není kvartetní přístup. Záměr je jiný, pocit je jiný, publikum je jiné. Když hrajeme v duu, máme v repertoáru standardy nebo převzaté skladby, to je náš koncept. Já a Yonathan spolu hrajeme už 35 let v duu, takže není nad čím přemýšlet. A Three Cohens je opět jiná kapitola. Jimmy Prasad je velká kapela, to je úplně odlišné. S každým tím projektem se nořím do úplně jiného světa. Kdyby bylo všechno podobné, musel bych hodně přemýšlet, jak kapely odlišit.
Kromě toho, co se děje v Izraeli a v Gaze, co je pro vás v současnosti zdrojem inspirace?
Mé děti, má žena, meditace a udržování zdravého těla i mysli, to všechno jsou cenné věci. Zmínil jste se o situaci u nás, tu nemohu přehlížet. Když se ráno probudím a jdu si zaběhat, nemůžu si pomoct, ale říkám si, že jsem šťastný, že to můžu dělat. Lidé v Gaze si ráno zaběhat nemohou. I tyhle maličkosti, které mohu dělat, být tu teď s vámi a povídat si, jsou velmi cenné. Momentálně jsem na turné se svým kvartetem, jezdíme po světě a hrajeme hudbu, která není úplně pro davy. Je to upřímná interpretace reality, a když vidím, jak lidé sedí a pozorně naslouchají, rozhodně to nepovažuji za samozřejmost. I to je pro mě inspirace. Od alba Into the Silence jsem se rozhodl, že každé album bude odrazem doby, ve které ho tvořím, nejen sbírkou dobrých skladeb. Všechno, co tvořím, vychází z konkrétního období mého života.
Trumpetista Avishai Cohen
Avishai Cohen (nar. 1978, Tel Aviv, Izrael) je izraelský jazzový trumpetista, skladatel, aranžér a band leader. Společně se svými sourozenci Anat Cohen a Yuvalem Cohenem tvoří kapelu 3 Cohens. V deseti letech začínal v Rimon Big Bandu, kde prý musel stát na krabici, aby ho lidé viděli. Jako teenager působil v IPO (Israeli Philharmonic Orchestra), později odjel studovat na Berklee College of Music v Bostonu. Po dokončení studií na Berklee se umístil na třetím místě soutěže Thelonious Monk Competition. Mimo jiné byl také jedním z posledních studentů Ornetta Colemana. Kromě kapely 3 Cohens vede vlastní kvarteto Avishai Cohen Quartet, kapelu Big Vicious, podílí se na chodu Jimmy Prasad Orchestra a působí také v duu s pianistou Yonathanem Avishaiem.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.