Mladí hudebníci jsou technicky dál, ale schází jim mentoři, říká Ben Wendel
Kapela Kneebody je již stálicí moderní jazzové scény. Se saxofonistou Benem Wendelem jsme se bavili nejen o novém albu Reach, ale také o tom, jaký je recept na udržení kapely na scéně po více než 20 let. Došlo také na to, co ho fascinuje na životě v New Yorku, jak vnímá rozdíly mezi svou generací a těmi mladšími, a jaká dilemata přináší současná politická a společenská situace v USA.
Vaše poslední album s Kneebody vyšlo v roce 2019. Proč taková dlouhá pauza?
Krátká odpověď by byla pandemie, tam jsme ztratili dva až tři roky. Normálně pracujeme na albech tak, že využíváme společný čas na cestách a dáváme dohromady skladby. Pandemie nám tento proces vzala. Dalším aspektem je, že se moje sólová kariéra začala více rozvíjet. Byla tu spousta věcí, které táhly naši energii mnoha jinými směry. Když pak přišel čas natočit album, hodně jsme diskutovali o tom, co na něm bude. Dokonce jsme zvažovali spolupráci s různými producenty, kteří by náš zvuk možná posunuli jiným směrem. Dáme-li to všechno dohromady, tak je to najednou už šest let.
Toužíme neustále růst, posouvat hranice, objevovat nové obzory.
Vzhledem k tomu, že jsme neměli koncerty, se ten proces trochu lišil. Šli jsme do studia, ve kterém jsme měli zamluveno více času než obvykle, abychom mohli pracovat pomalu a měli čas na každou skladbu. Pro nás to byla tak trochu novinka, nicméně jsme opravdu spokojeni s výsledkem.
Vždycky mě zajímá, proč si kapely nebo hudebníci vybírají konkrétní studio. Co tedy stálo za vaší volbou nahrávat ve Figure 8 Studio? Lišil se nějak proces nahrávání oproti předchozím albům?
Jde o poměrně neobvyklý, a přesto velmi příjemný prostor. Má krásnou zahradu na dvorku a je vybavený spoustou skvělých nástrojů a techniky. Studio vlastní a vede výjimečný muzikant, náš kamarád, což dodává celému místu osobní rozměr. Energie, kterou toto prostředí vyzařuje, nás během tvorby výrazně podporovala. Studio se nachází nedaleko Brooklynu, což je samo o sobě velkým plusem – v okolí je navíc spousta skvělých kaváren. Bylo pro nás zásadní, aby prostor, ve kterém pracujeme, měl takovou kvalitu a atmosféru, která nás bude každý den motivovat k návratu.
Jaké je poselství alba? Co bylo hlavním zdrojem inspirace pro jeho vznik?
Název Reach odráží filozofii, která naši kapelu provází od samého začátku. Nikdy jsme se nechtěli zastavit. Toužíme neustále růst, posouvat hranice, objevovat nové obzory a klást si výzvy. Naše kapela existuje už přes dvacet let – a právě to je pro mě fascinující. První dějství se často píše nejsnadněji, ale napsat to druhé už vyžaduje víc. O to víc si vážím toho, že i po všech těch letech, albech a koncertech stále nacházíme cesty, jak spolu tvořit. Neustále se navzájem motivujeme, zkoušíme nové věci a hledáme další možnosti společného růstu. A právě o tom nám jde.
Jaký je proces při komponování nových skladeb pro Kneebody? Je za ním něco zvláštního?
Ten zůstal stejný v podstatě po většinu naší historie. Skladby přinášejí jednotlivci, většinou jsou už v podstatě kompletní, společně je pak dotváříme. Tohle album bylo možná trochu jiné v tom, že jsme tentokrát přinesli více skladeb, které byly zároveň spíše skici. Byly to spíše jen takové začátky, společně jsme je dopsali až do konce.
Shodou okolností hrajete také na fagot. Nepřemýšlel jste o tom, že byste jej zařadil i na nové album?
Víte, já fagot používám zejména na svých sólových albech. Myslím, že jsem to vždycky chtěl mít oddělené. Řekněme, že o Kneebody přemýšlím jako o elektroakustické kapele. Skladby, které píšu sám pro sebe jako lídr, jsou spíše ukotvené v akustické poloze.
Změnilo se něco mezi vámi v kapele po těch letech, co jste spolu nehráli?
Z osobního hlediska se toho změnilo hodně – v průběhu posledních pár let se spousta z nás stěhovala, Nateovi se narodila dcera. Jak víte, moje žena je Češka a na nějakou dobu jsme se přestěhovali do Evropy, teď jsme zpátky v Brooklynu. Každý rostl jako osobnost, což se odráží i v hudbě. Je vždy zajímavé se po tolika letech sejít a vidět, jak se každý z nás změnil. Například Nate vždy neuvěřitelně hrál na basu a bicí (Nate Wood na albu i na koncertech hraje současně na bicí a basu, pozn. red). Nicméně za tu dobu posunul svůj „čtyř projekt,“ kde hraje na čtyři nástroje. Zpívá, hraje na basu, bicí a klávesy zároveň. Když zavřete oči, zní to jako kapela. To je velký posun, protože tohle je naše první album bez původního basáka. Nate v této roli opravdu vyrostl. Teď je pro něj hraní na basu a bicí zároveň snadnější, protože pracoval na jiném projektu, kde hrál na dvakrát tolik nástrojů.
Dočetl jsem se, že po 24 letech na scéně máte pocit, že za sebou už zanecháváte jistý odkaz. Byl i tohle jeden z důvodů, proč jste se rozhodli natočit nové album?
Scházíme se a hrajeme především proto, že nás to pořád baví. V mnoha ohledech jsme jako rodina – a když se společně pustíme do nahrávání alba, moc to pro nás znamená. Každé album jako by symbolicky psalo určitou kapitolu našich životů. Zároveň, po tolika letech na scéně, si stále víc uvědomujeme, jak jsme ovlivnili mladší generace hudebníků. Je to zvláštní a zároveň krásná pozice. Shodou okolností jsem dnes dával rozhovor pro Jazz Times a vzpomínal tam na naše začátky – třeba na to, jak na každý náš koncert v LA chodil Louis Cole. Víme o spoustě muzikantů, kteří byli naším zvukem inspirováni. A to je něco, na co jsme opravdu hrdí – být součástí toho nikdy nekončícího hudebního koloběhu.
Jak se vám podařilo udržet kapelu pohromadě už více než 20 let? Kromě toho, že jste dobří přátelé…
Myslím, že část našeho úspěchu skutečně spočívá v tom, co jste zmínil. Snažíme se jeden druhému vycházet vstříc, a zároveň jsme si během let prošli různými fázemi. Měli jsme bookingové agentury i různé manažery, ale časem jsme se naučili fungovat jako kapela i jako tým, který zvládá všechny ty drobnosti, jež udržují chod věcí v pohybu. Uvnitř kapely se role a povinnosti přirozeně mění podle toho, v jaké životní situaci se kdo z nás zrovna nachází. Důležité ale je, že si vždycky navzájem pomáháme. Díky tomu může kapela dál fungovat a vyvíjet se.
Jak vnímáte současnou politickou situaci v USA? Obáváte se, že by to mohlo v budoucnu ovlivnit vaše koncerty v zahraničí?
Být hudebníkem v dnešní době mi připadá na jednu stranu velmi důležité – a přitom vlastně vůbec ne. Dějiny a pohyb světa přesahují jakéhokoliv jednotlivce. Často o tom přemýšlím, zvlášť s ohledem na to, že moje žena je Češka. Přemýšlím o historii vaší země, tím, čím si prošli její rodiče, jak se může všechno změnit doslova ze dne na den. To jsou věci, které nemáme pod kontrolou. Doufám ale, že na lidské úrovni budou lidé stále hledat spojení – a že hudba zůstane jedním z prostředků, jak ho navázat. Hudba nezná hranice, není o politice ani státní příslušnosti. Moje dosavadní zkušenost z cest po světě mi to potvrzuje. Na té nejzákladnější rovině všude existuje chuť sdílet a rozumět si. Když jsem na turné a lidé zjistí, že jsem Američan, často reagují slovy: „Aha, to je mi líto.“ Oni si nemyslí, že já chci něco z toho, co se děje. Takový je předpoklad pro většinu amerických hudebníků cestujících po světě. A mají pravdu.
Nějakou dobu jste žil v Amsterdamu, teď jste zpátky v Brooklynu. Cítil jste nějaké změny, po návratu do USA?
V životě se občas dějí věci tak, že se stanou ve správný čas. Myslím, že kdybych žil v Amsterdamu, když mi bylo osmadvacet, byl bych tehdy příliš mladý na to, abych to dokázal ocenit. Ale v tuto chvíli to bylo úžasné. Připadalo mi to jako bezpečný ostrov klidu a krásy. Když jsem se vracel do New Yorku, pořád jsem si dělal legraci z toho, že to je jako bych našel staré kraťasy, nebo pár bot, který mi pořád sedí. New York je zvláštní město, a už jen to, že tam fyzicky jste, vede k úžasným příležitostem. Je zde spousta věcí, které se objeví z ničeho nic, a tahle síla tu neustále přetrvává. Přestěhoval jsem se zpět a na druhý den mi volal Gilad Hekselman. Jeho ženu museli převézt do porodnice a požádal mě, jestli bych nemohl zahrát ve Village Vanguard a vést jeho kapelu.
Jaké je to pro vás spolupracovat s kapelou oproti kariéře sólisty? Je to teď jiné než v začátcích? A byl třeba nějaký moment, ve kterém jste si říkal, že budete muset jedno obětovat druhému?
Mým snem bylo mít sólovou kariéru a zároveň být sidemanem umělcům, kterých si opravdu vážím. A pak mám Kneebody. To je pro mě ideální kombinace. Ale ano, na začátku to bylo náročnější. Když jsem chtěl v té době na turné, tak se mi stávalo, že si promotéři občas vybírali mezi jedním nebo druhým, protože když si zabookovali Kneebody, tak si zabookovali i Bena. Momentálně jsem v jiné pozici – moje kariéra je dostatečně samostatná a rozvinutá. Jediným stávajícím problémem je, jak vyřešit, kdy jet na turné s jednou kapelou a kdy s tou druhou.
Biografie
Saxofonista Ben Wendel se narodil v kanadském Vancouveru a vyrůstal v Los Angeles. V současné době žije v Brooklynu ve státě New York a má za sebou pestrou kariéru jako interpret, skladatel a producent. Mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří vystoupení a/nebo nahrávky s umělci, jako jsou Tigran Hamasyan, Bill Frisell, Terence Blanchard, Antonio Sanchez, Gerald Clayton, Taylor Eigsti, Linda May Han Oh, Moonchild, Louis Cole, Daedelus, Snoop Dogg a Prince. Ben je zakládajícím členem skupiny Kneebody.
Také vyučujete na workshopech a školách po celém světě. Vnímáte nějaké rozdíly mezi studenty podle toho, ve které zemi nebo regionu právě učíte?
Vlastně ani ne. V posledních šesti týdnech jsem vedl workshopy v Bangkoku, Slovinsku a Nizozemsku – a pokaždé jsem měl pocit, že dobrý student je zkrátka dobrý student. Ten, kdo má chuť se učit, kdo se chce propojit a prožít ten proces naplno. To je něco, co jde nad rámec kultury či národnosti. Touha po poznání je univerzální – a najdete ji na každém místě.
Jaké hlavní rozdíly spatřujete mezi vámi a mladšími generacemi?
Vnímám dva hlavní rozdíly. Prvním z nich je výrazně jednodušší přístup k informacím. Pro každého, kdo má chuť se učit, růst a něco dokázat, je dnes mnohem snazší získat potřebné znalosti. Zároveň pozoruji, že každá nová generace je technicky zdatnější než ta předchozí – mladí hudebníci mají přístup k většímu množství informací už v útlém věku. Druhá věc, kterou vnímám, je postupné mizení přirozeného propojení mezi původem hudby a tradičním mentorským procesem.
Čtěte také
Mám na mysli možnost hrát po boku zkušenějšího mistra, učit se od něj, porozumět nejen jeho hudbě, ale i jeho životní perspektivě – a tu zkušenost pak předat dál. To se dnes děje mnohem méně. Hudba se od tohoto typu mezigeneračního předávání zkrátka vzdálila. Neříkám tím, že je to vina mladší generace – taková je prostě doba. Ocitáme se ve velmi zajímavém momentu, kdy se objevují hudebníci s naprosto ohromujícími schopnostmi, kteří ale zároveň nemusí mít přímou vazbu na kořeny hudby, kterou hrají. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně – je to jednoduše realita současnosti. Ale hudbě samotné je to jedno. Ta si žije svým vlastním životem.
Máte nějaké další projekty, na kterých právě pracujete?
Ano, je jich příliš mnoho (smích). Ani nevím, kdy budou vycházet. Dokončil jsem duo album se zpěvákem Michaelem Mayem. Dále teď dotahuji do konce duo album s bubeníkem Antoniem Sanchezem. Moje další sólové album, které se chystám vydat, bude na jaře příštího roku. Jde o ambiciózní projekt, kterému řílám Barcode. Píši v něm hudbu pro saxofon a čtyři nejlepší současné vibrafonisty na scéně – Joel Ross, Simon Lea, Patricia Brennan a Juan Diego Villalobos. Ta instrumentace je marimba, zvonkohra a vibrafon.
Pozn. Kapela Kneebody vystoupí 28. 10. 2025 v pražském Jazz Docku.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.