Mojí první inspirací byli metaloví kytaristé, říká bluesman Jiří Maršíček

Nejdříve host jako obvykle představí vlastní nahrávku. „Je to skladba Ain’t Nobody’s Business, nevím přesně, kdo ji složil, říkám, že je to tradicionál, a mám ji na svojí desce I Get A Feeling z roku 2016.“

Můžeme jen školometsky upřesnit, že jeden z prvních bluesových standardů v roce 1922 publikovali pianisté, kapelníci a skladatelé Porter Grainer a Everett Robbins, jimž bluesologové připisují i autorství, ale je jasné, že čerpali z tradičního mustru. Píseň tehdy nahrála zpěvačka tzv. vaudeville blues Anna Meyers s ansámblem Memphis Fife, pod slangovým názvem Tain’t Nobody’s Biz-ness If I Do. Následovala plejáda dalších verzí například v podání Bessie Smith či Billie Holiday.

Interpretace standardu v triu s varhaníkem Janem Kořínkem a Tomášem Vokurkou je vážně procítěná. A hostitel Martin Brunner po právu vysekne hostovi poklonu za pěvecké podání, protože právě autenticita zpěvu je při interpretaci afroamerických blues „bílými“ muzikanty ten nejtvrdší oříšek.

Načež Jiří Maršíček skromně přizná, že pro něj zpěv bývá opravdu těžký. „Můj hlas mi zní jinak v hlavě a když si ho pak poslechnu nahraný, stejně je jasné, že jsem mladej kluk z Evropy a nezní to tak, jak bych si představoval. Ale možná se to s věkem zlepší.“

Později ale host doplní, že cílem není detailně kopírovat, ale najít si vlastní, osobitý přístup k hudbě.

Jak se Jiří Maršíček k hudbě vůbec dostal? „Přes maminku. Hraje na piano a když mi bylo šest nebo sedm, tak mě přes moje protesty přihlásila do dětského sboru. Nechtěl jsem tam být, chtěl jsem hrát fotbal, ale dnes jsem jí za to vděčný. Pak jsem se učil hrát na zobcovou flétnu klasiku. Až v pubertě jsem začal poslouchat rock a metal a pokukovat po kytaře.“

Kytarista Jiří Maršíček|foto:Petr Vidomus

Vzory mých vzorů

V posledně jmenovaném žánru si našel Maršíček i první vzory: „Byli to kytaristé kapel jako Iron Maiden. Ale když jsem začal pátrat po vzorech mých vzorů, dostal jsem se do 60. a 70. let a začal poslouchat Jimiho Hendrixe, Stevieho Raye Vaughana – a už jsem byl v blues.“

Pro první ukázku hudby svých oblíbenců ale Maršíček sáhne ještě hlouběji do historie, k interpretům, „které poslouchali Hendrix a Vaughan“, a pustí Jimmyho Reeda, skladbu I’m Going Upside Your Head z roku 1964.

„Jimmy Reed je specifický v tom, že hraje ty úplně základní rytmy, shuffle, jaké se kytaristé učí nejdříve. Jimmy Reed se naučil jen jednu, dvě, tři věci dobře a nic jiného už nedělal, hrál takhle až do smrti.“

Dodejme že proto, že nepotřeboval, v blues jde přece o feeling a sebevyjádření, ne o pestrost za každou cenu. Ostatně host svoji charakteristiku Jimmyho Reeda nemyslí negativně: „Jimmy Reed mě rozhodně ovlivnil, hraju od něj i pár písniček… On se s tím prostě nepáral.“

Na dalším z bluesových klasiků, Muddy Watersovi, ocení Maršíček „impozantní hlas“. „Když jsem ho jako mladý poslouchal, líbilo se mi, že je takový suverén. Není nejlepší zpěvák ani kytarista, ale má auru jako takový bluesový Sinatra nebo rocková hvězda z dob, kdy ještě rockové hvězdy neexistovaly.“

V podání Muddy Waterse nenechá Maršíček pustit žádný z nejprovařenějších evergreenů, ale trochu méně rozšířený kus Love The Life I Live, I Live The Life I Love (1957).

Následně Maršíček a Brunner podiskutují o B.B. Kingovi a pustí kus Tired Of Your Jive z koncertního alba Blues Is King (1967).

A pak narazí na jméno, které hostitel nezná: Sean Costello. Není divu, na scéně se Costello objevil v polovině 90. let, ale jeho rozvíjející se dráhu v roce 2008, den před 29. narozeninami, utnulo předávkování drogami a léky. Trpěl totiž bipolární poruchou a neunesl jednu z depresivních fází. Bluesmani mívají pohnuté osudy.

„Objevil jsem od něj nahrávku na youtube a divil se, že tak skvělého muzikanta neznám. V Americe se o něm ví, ale v Evropě moc ne,“ vzpomíná Maršíček na první náhodné setkání s Costellovou muzikou. „Když jsem ho objevil, bavil mě jeho agresivní styl hry, dobře zpíval a stejně jako já hrál v triu. Dost mě inspiroval.“

Řeč se stočí i na specifický, jazzem ovlivněný podžánr west coast blues, ale už asi netřeba dalšího písemného lákání. Poslechněte si celou Jazzotéku v lednové premiéře nebo ze záznamu.