Musíte hudbě dovolit, aby se nadechla, říká Marquis Hill před návratem do Brna

Zatímco v mnoha lidech vyvolává nejistota strach, mě fascinuje.

Beautifulism – to je v podstatě přídavné jméno (beautiful) převedené na víru (-ism). Mohl byste to prosím trochu rozvést?

Ten název mě napadl při meditaci nad hudbou. Krásu totiž vnímám především jako vnitřní prostor – je to pro mě hlavně duchovní prožitek spojený s objevováním a kultivací vlastního nitra. Zároveň se snažím jít naproti neznámému. Zatímco v mnoha lidech vyvolává nejistota strach, mě fascinuje. Baví mě pocit, že sice přesně nevím, co přijde, ale věřím, že to bude naplňující. Tento přístup se propisuje i do naší tvorby. Ostatně i na pódiu často dopředu nevíme, kam nás hudba v daný moment zavede. Věříme si v tom, že se společně dostaneme do cíle, a pro mě je to nesmírně krásný pocit. Tak jsem došel k názvu Beautifulism.

Sweet Surrender – tak zní druhá část titulu alba. Co pro vás znamená odevzdání se hudbě?

Vystupování s kapelou je pro mě o neustálém dialogu – vezmete své nejniternější pocity a necháte je splynout s energií ostatních hudebníků. Často mám sice tendenci hudbu někam směřovat, ale když se člověk skutečně zaposlouchá a otevře se přítomnému okamžiku, zjistí, že ta skladba má svou vlastní cestu. Nakonec je to vždy o určitém odevzdání se a hluboké důvěře v lidi, se kterými stojím na pódiu. Musíte té hudbě zkrátka dovolit, aby se nadechla a vydala se tam, kam přirozeně chce.

Album má také kratší formát, celkem 34 minut. Byl to záměr, ve srovnání s některými jinými alby, nebo jde pouze o náhodu?

Když jsem na tomto projektu pracoval, o stopáži jsem vůbec nepřemýšlel – vyplynulo to organicky. Vnímám to spíše jako „tape“ než jako klasické album. Opět v tom hrálo roli ono odevzdání se: nechal jsem proces plynout a výsledkem je tento sevřenější, kratší formát.

Na vašem albu hraje i spousta zajímavých umělců. Proč jste si vybral právě je?

Původně jsem projekt zamýšlel jako trio – bicí, basa a trubka. Opět v tom byl ten záměr odevzdat se a nechat hudbu volně dýchat. Jenže když jsem hotové skladby poslouchal zpětně, uvědomil jsem si, že se nechtějí svazovat tak komorním formátem. Najednou jsem v nich slyšel další vrstvy: kytaru, vibrafon, varhany i texty. Přišlo mi zkrátka nefér tyhle barvy potlačit, když už se do mé vize tak jasně draly. Hudebníky jsem pak vybíral čistě podle toho, jaký zvukový obraz jsem měl v hlavě.

Fascinuje mě, když hudba každou noc získává jiný tvar.

Album působí velmi záměrně, promyšleně, co se týče emocionálního tempa. Je často vaším záměrem vytvořit pro posluchače jakousi cestu nebo rituál?

Ano, to je naprosto přesné. Nad svými projekty přemýšlím jako o filmech. Chci vyprávět příběh a vyvolat v posluchači silnou emocionální odezvu. Zatímco živé hraní je o energii okamžiku, u desky mi jde o to, aby byla komplexním zážitkem. Rád používám termín nálada. Když si poslechnete některou z mých nahrávek, chci, aby vás dostala do určité náladové frekvence.

Zmínil jste se o tom, že naživo to funguje trochu jinak. Pokud jde například o tohle album, byl jste nucen na turné dělat nějaké kompromisy?

Neřekl bych kompromis, ale určité prvky nahradíme nebo vyplníme prostor, kde ten hlas na desce byl. Ve své produkci rád vrstvím hlasy. Na turné se čtyřmi muzikanty se nám možná nepodaří vyplnit všechny ty původní vrstvy, existují však různé způsoby, jak můžeme začlenit další zvuky, abychom ten prostor zaplnili. Fascinuje mě, když hudba každou noc získává jiný tvar a novou podobu. Jako autor sice dodám kompozici, ale svým spoluhráčům dávám absolutní svobodu v tom, kam ji v danou chvíli posunou. To, že zníme každý večer trochu jinak, je pro mě důkazem, že jako kapela stále něco hledáme a objevujeme.

Marquis Hill|foto:Kenneth Leftridge

Máte k Reel Sounds Studiu, ve kterém bylo album nahráno, nějaký speciální vztah?

Nahrál jsem tam i pár dalších projektů. Upřímně, mám rád energii toho prostoru. Obecně vzato, rád pracuji ve svém domácím studiu, kde píši a skládám hudbu, nebo nahrávám dema. Když pak přijde čas na skutečné nahrávání s hudebníky, jdu do většího studia. Upřímně řečeno, s tímto studiem nemám žádné významné spojení. V Reel mám rád pohodlí, které nabízí. V Chicagu je ještě jeden prostor s názvem Palisade Studio, ten mám taky rád. Opět, extrémně pohodlné.

Energie studia je otevřená a vstřícná, což nám hudebníkům umožňuje být kreativní. Během své kariéry jsem pracoval v mnoha studiích. Občas se stává, že vejdete do určitých prostor, které působí strnule nebo ne tak přívětivě, i když se třeba jedná o špičkové studio ve velkoměstě. Někdy se zase v New Jersey najde malá díra ve zdi, ale ten prostor vám zkrátka učaruje.

Trubka je náročný nástroj. Jak vypadá vaše denní rutina, pokud nějakou máte, a na co se hlavně zaměřujete?

Dodnes procvičuji základy, to je každý den. Zvuk je pro mě nesmírně důležitý. Takže retní vazby, artikulace, dlouhé tóny, ohýbání tónů, nebo třeba rutina Billa Adama. Moje každodenní cvičení se hodně zaměřuje na trumpetu. Ale také dbám na to, abych si nechal prostor pro kreativitu. Takže když cvičím třeba hodinu denně, 45 minut z toho bude základ, zbývajících 15 bude tvůrčích.

Jaký byl váš důvod k založení vlastního labelu?

Baví mě, když můžu tvořit hudbu, jakou chci, a vydávat ji, kdy chci a jak chci. Občas mají labely určitá pravidla, která musíte dodržovat. Je to hlavně otázka svobody. Chci mít kontrolu nad svým vlastním hlasem a svou vlastní hudbou.

Vidíte naopak nějaký důvod, proč by váš vlastní label mohl být nevýhodou?

Rozhodně ano. Pokud vydáváte pod křídly gigantů jako Blue Note, Concord nebo Verve, automaticky se stáváte součástí léta budovaného systému. V posledních letech je vidět, jak efektivně tato infrastruktura funguje – jejich umělci jsou najednou vidět a slyšet úplně všude. Jako nezávislý tvůrce k tomuto aparátu logicky přístup nemáte, ale pro mě je prioritou svoboda. Pocit uspokojení z toho, že jsem si desku vydal zcela ve vlastní režii, je nenahraditelný. V tomhle nezávislém módu se ostatně pohybuji už deset let a tato autonomie mi maximálně vyhovuje.

Vaše vydavatelství se také zaměřuje na pokračování afroamerické hudební tradice. Jak jako producent zajistíte, aby tato linka zůstala zachována?

Často se mě na něco podobného ptají. Myslím, že je to ve mně. Hodně jsem studoval historii této hudby a prožíval ji. Vychází to z mého dětství a mojí kultury, takže když komponuji, vychází to přirozeně ze mě. Byla doba, kdy jsem si říkal, že napíšu něco jazzového, něco víc hip hopového, nebo třeba něco bluesového. Teď, když skládám, tak věřím, že se všechny tyto prvky projeví, protože jsou součástí mé kultury. Všechny ty žánry, které jsem právě vyjmenoval, spolu souvisejí, pocházejí ze stejného zdroje.

Vaše tvorba má velmi specifickou estetiku. Umožňuje vám kontrola tvorby pod vlastním labelem využívat zvuky, které by třeba tradiční jazzový label mohl shledat až příliš „vesmírnými“?

Rozhodně. Můžete se ubírat, jakýmkoli směrem chcete. Jsou umělci, kteří se bohužel nacházejí v situaci, kdy se honí za určitým zvukem, protože je to zrovna módní. Je to zjevné zejména u hip hopu, spousta umělců se tam veze na určité vlně. Takhle můžu tvořit hudbu takovou, jak ji zrovna cítím.

Doporučil byste založit si vlastní label i mladému začínajícímu hudebníkovi?

Upřímně řečeno, ano. Založíte si vlastní label a řekněme, že vás osloví jeden z větších labelů. Máte nyní svůj vlastní subjekt, přes který můžete tvořit a licencovat hudbu, někdy i většímu subjektu. Existují projekty, u kterých jsem měl distribuci přes nějaké velké vydavatelství, ale stále to bylo pod mou licencí.

Teď k trochu jinému tématu. Z mého pohledu jste jedním z duchovně nejotevřenějších umělců na současné scéně. Co vás přivedlo k této duchovní cestě?

Touha porozumět sobě sama, to byl výchozí bod. Mnoho každodenních věcí bereme jako samozřejmé. Probudíme se, nasedneme do auta, jdeme do práce a máme kolem sebe všechny ty technologie. Odkud se tohle všechno vzalo? To mě nasměrovalo ke studiu různých náboženství, různých duchovních systémů i astrologie.

Čím hlouběji jsem pronikal do spirituality obecně, tím víc jsem si uvědomoval, že cílem je být neustále zvídavý, neustále se ptát, neustále chtít vědět víc o sobě. Nikdy to nekončí. Je to nekončící snaha být tou nejlepší verzí sebe sama, snah ovládnout a kontrolovat své vlastní myšlenky, pocity, reakce a interakce s lidmi. Jako by to byla skutečně čtyřiadvacetihodinová bitva, která trvá okamžik za okamžikem.

Tvorba hudby je rovněž takovou duchovní cestou, neřekl byste?

Souhlasím na tisíc procent. Je to mnohem hlubší než jen jít na pódium a hrát s dalšími muzikanty. Představte si, že se každý den snažíte vstát a věnovat hodiny nějakému řemeslu, nástroji, abyste mohl vytvořit něco nového. To je ten duchovní rozměr. Je to druh meditace, sebepoznání. Tolik jsem se o sobě naučil skrze trumpetu, skrze disciplínu, skrze to, že jsem se snažil se dosáhnout určitého zvuku. Rád říkám, že jde o nekonečný růst, neexistuje žádný strop. Budete navždy expandovat, dokud neopustíte tuto planetu.

A jak vám spirituální praxe pomáhá utvářet vaši hudbu?

Pro mě to jde ruku v ruce. Skládám o věcech, které momentálně poutají mou pozornost. Měl jsem období, kdy jsem se dostával hlouběji do meditace, tak jsem o tom vytvořil projekt. Jeden z dalších projektů jsem napsal o rituálech, protože tehdy jsem si budoval rituály, které dělám dodnes.

V rámci alba (Beautifulism) Sweet Surrender jste více experimentoval s elektronikou. Využíváte ji dnes již organicky?

V tuto chvíli je to součást mého zvuku. Cestuji s efekty a perkusemi. Myslím si, že pro hudebníky je přirozené začleňovat technologie a počítače do své hudby, protože v tomhle prostředí žijeme. Jeden z mých oblíbených producentů, Madlib, nedávno poskytl rozhovor, ve kterém mimo jiné uvedl, že posledních deset let používá k tvorbě beatů pouze iPad. Steve Lacey z kapely The Internet vytvořil jeden ze svých nejznámějších projektů na svém iPhonu. Mladší generace přirozeně využívá technologie.

Marquis Hill|foto:Kenneth Leftridge

Jste pokračovatelem chicagské linie muzikantů. Otiskuje se tato tradice do vašeho alba (Beautifulism) Sweet Surrender?

Pokud má chicagský zvuk nějaké pravidlo, pak je to neustálý vývoj. Je to mix historie a syrových zvuků ulice, ve kterém se váš osobní rukopis přirozeně propojuje s místní tradicí. Často dostávám otázky na své perkuse, ale v Chicagu je to zkrátka součást DNA. Na sedmi z deseti koncertů uvidíte na pódiu hudebníka s malým perkusním stolkem. Je to specifický prvek, který naši hudbu definuje a dává jí ten typický charakter.

Brzy zavítáte v rámci turné do Brna. Máte k Česku nebo k Brnu nějaký zvláštní vztah?

Byl jsem tam jen dvakrát. Jednou jsem hrál s Makayou McRavenem a poprvé jsem měl možnost se blíže setkat s Herbiem Hancockem. Jde o dalšího muzikanta, který pochází z Chicaga, a pro mě to bylo něco speciálního. Setkal jsem se s ním mnohokrát, ale tam v Brně jsme si mohli sednout k večeři a popovídat si. Bylo to krásné, takže mi to utkvělo v paměti. Jedna další nesouvisející věc: když jsem studoval na vysoké škole, měl jsem nátrubek z Česka. Byl to jeden z mých prvních nátrubků, používal jsem jej celkem dlouho (bohužel se nám s Marquisem nepodařilo přijít na to, o jakého výrobce nebo model šlo, pozn. autor).

Jaké jsou vaše hudební plány do budoucna?

Právě teď pracuji na novém projektu s jednou z mých původních skupin, The Blacktet. Jde tak trochu o přepracování té kapely. Možná se brzy pustím do sólového projektu. Nepůjde nutně o sólovou trubku, ale všechno, co v rámci toho projektu uslyšíte, bude ode mě. Tím si každopádně ještě nejsem na sto procent jistý. Je to vzrušující pocit se znovu ponořit do neznáma. Nejsem si jistý, kam se tyto hudební cesty budou ubírat. Vím jen to, že ať už se to vyvine jakkoli, tak půjde o něco krásného. Samozřejmě chci dál cvičit, žít a rozvíjet se. Hudba se ve výsledku odhalí sama.