Na čem dělá... pianista Ondřej Kabrna
„Kdybych měl hrát jen jeden styl, unudil bych se k smrti," říká klavírista Ondřej Kabrna. Jeho hudební jazyk výrazně čerpá snad ze všech myslitelných žánrů od etnické hudby přes pop, klasiku a nejrůznější jazzové fúze. Proto také nahlíží na muziku globálněji než jiní. Své názory formuluje jasně, energicky a nebojí se ostře vyjádřit.
„Věnuji se touto dobou zejména hraní, psaní vlastních věcí a také dost aranžování,“ shrnuje na úvod své současné aktivity. „Hraji hlavně jazz, fusion, funk, latin-jazz, občasně i vážnou hudbu. V poslední době jsem také aranžoval dvě pop-jazzové desky, pro Petra Kroutila a Barboru Řeháčkovou. Na rozdíl od mnohých jazzových muzikantů se popu nevyhýbám, naopak mě velmi baví.“
Největší naplnění mu pochopitelně přináší vlastní trio. „Příležitostí ke hraní je málo, nicméně hudbu píši hlavně pro tuhle kapelu. Jeden Američan náš styl označil jako metal-jazz, což se mi zdá trefné. Díky bubeníkovi Lukáši Pavlíkovi máme velmi široké mantinely, opravdu až k metalu, který hraje skvěle,“ chválí svého spoluhráče. „Zároveň je neuvěřitelně citlivý a umí hrát i velice tiše. To z jazzových bubeníků umí málokdo,“ dodává ještě.
„Jinak hodně doprovázím zpěváky. Často pro ně aranžuji a občas píši,“ pokračuje ve výčtu aktivit. „Jsem rovněž součástí fusion projektu Agharta Band, kde mimo jiné hraje podle mě nejzajímavější český kytarista Adam Tvrdý. Umí neuvěřitelně mnoho vyjadřovacích jazyků, má skvělý zvuk a není nudný. To pro mě většina ostatních kytaristů je, omlouvám se jim rovnou,“ říká upřímně Kabrna.
Vlastnoručně vyrobený nástrojPotřeba být obklopen odlišnými „vyjadřovacími jazyky“ a neustále vstřebávat nové je ostatně výraznou součástí jeho celkového přístupu.
„Nevyhýbám se zkrátka ničemu, respektive kdybych měl hrát jen jeden styl, unudil bych se k smrti. Také proto hraji i na další nástroje – akordeon, oud, varhany a syntezátory. A protože mám hodně rád Martenotovy vlny a ten nástroj je nedostupný, postavil jsem si ho. Trvalo mi to dva a půl roku, dělal jsem to po nocích, ale celkem funguje a už jsem na něho hrál jednoho Messiaena. Tento nástroj bych rád použil i v mém triu,“ dodává s entuziasmem pianista.
Hraní různých stylů by se neobešlo bez poslechu různorodých nahrávek. V posledních letech tak Kabrna hodně vstřebává hudbu opravdu z celého světa: „Zajímá mě především lidová hudba ze všech koutů zeměkoule, hlavně ta z Afriky, kterou jsem díky Jiřímu Slavíkovi a jeho hodinách na HAMU více poznal. Jsem tudíž rád za tři větší návštěvy Afriky, byť jen té severní, kde jsem měl možnost si s místními muzikanty i zahrát,“ vzpomíná na obohacující zážitek.
„Také poslouchám dost klasické hudby dvacátého století, dlouhodobě nejvíce asi Šostakoviče a Messiaena. Moc mi daly i všechny návštěvy Brada Mehldaua v Čechách. Toho mám také rád,“ shrnuje.
„Když už je řeč o etnické hudbě, musím říct, že s oblibou jezdím také na Slovensko, kde občas spolupracuji s Janou Orlickou,“ vrací se ještě k předchozímu tématu. „To je muzikoložka a zpěvačka, která se zaobírá hudbou různých kultur, mimo jiné židovské a romské. Díky ní jsem se setkal s výbornými romskými muzikanty ze Slovenska a Maďarska.“
Proti zvukovému smogu
Při dotazu, zda existují konkrétní nahrávky, které ho v oblasti world music zaujaly, se Kabrna pustí rovnou do kritiky celkového přístupu k poslouchání hudby v dnešní době. „Nevím, co bych komu doporučil k poslechu, ale určitě vím, co bych k poslechu zakázal, kdybych měl tu moc. Nejedná se ani tak o poslech, nýbrž o každodenní útok zvukového smogu, kterému jsme všude vystaveni. Tento fenomén považuji za největší problém, který se týká veškeré hudby. Většina současné populace už teď vnímá hudbu jen jako kulisu. To je do budoucna hodně zlé,“ nastiňuje situaci.
Vlivem tohoto fenoménu a také stále více omezeným finančním prostředkům v kultuře se pro Kabrnu stává z jazzu klasická hudba. „Kromě vlastních dějin a klasiků už má i čím dál menší posluchačskou základnu,“ domnívá se. „To je prostě vývoj, který těžko napravíme, nicméně bojovat musíme.“
Nikoli vše ale vidí negativně. „Moc se mi líbí zvedající se úroveň České filharmonie v posledních letech. Snad konečně přestali blbnout a začali hrát pro hudbu a ne pro čárku,“ konstatuje ironicky. „Ohledně úrovně školství či klubové scény na tom nejsme, myslím, úplně špatně. Například na Slovensku ani zdaleka nemají jazzoví muzikanti tolik příležitostí, přitom hrají úžasně,“ dodává už vážně.
Negativa globalizaceJeště jedné věci je ale Kabrnovi hodně líto. „Kvůli globalizaci, která jistě přinesla mnoho dobrého, se bohužel postupně stírají hrubé i jemné rozdíly mezi národními hudbami a hudebními jazyky jednotlivých národů. Například drobné intonační odchylky mezi jednotlivými maqamy (zjednodušeně stupnicovými systémy - pozn. autora) v arabské hudbě už přestávají vnímat i tamější muzikanti. Jsou totiž zavaleni euroamerickým popem, většinou tím nejhorším. Totéž, obávám se, časem postihne i Indii a to bude strašná škoda,“ předvídá následky globalizace.
Obdobný vývoj ostatně už dlouhodobě pianista sleduje i u nás. „Pokud dnes chceme slyšet autentickou lidovou hudbu z Moravy, musí nás někdo znalý nasměrovat do jedné z mála vesnic, kde ještě lze slyšet staré muzikanty a zpěváky, například na Horňácko,“ komentuje závěrem situaci.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
