Na čem dělá… saxofonista Štěpán Flagar

„Až do poloviny července studuji v rámci programu Erasmus v Hamburku a jsem rád, že mám čas na cvičení a také psaní hudby. Před čtyřmi měsíci jsem si dal pauzu s tenorsaxofonem a teď se snažím objevovat možnosti, které poskytuje soprán,“ říká o aktuální náplni svého času Flagar. „Musím bohužel často létat zpátky do Rakouska kvůli koncertům. Jsem za ně samozřejmě vděčný, ale delší konzistentní pracovní čas nyní potřebuji nejvíc.“

Proč si ke studiu zvolil Linec, ne zrovna jazzovou Mekku? Šlo o náhodu a shodu řady okolností, ale studium na Anton Bruckner Privatuniversität považuje za jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě.

„Je to dlouhý příběh. Nakonec jsme společně s kamarády Martinem Kociánem a Michalem Wierzgoněm jeli na přijímačky a povedlo se. Škola v Linci je totiž velmi ojedinělá. Ať už chci dělat bebop nebo hip-hop, v Linci najdu lidi a učitele, kteří mi v tom mohou poradit.“

„Pochopitelně je množství obecných informací, které musí student zvládnout, aby prošel, ale je tady také velká svoboda, což má své výhody i nevýhody. Když ovšem člověk ví, co chce, nepotřebuje osnovy, aby se rozvíjel. Na škole můžeme využít toho, že máme čas, který je tou nejcennější komoditou, a lidi, se kterými naši vášeň můžeme sdílet.“

Rakouské školství obecně se Flagarovi hodnotí těžko, protože jeho univerzita je velmi specifická. Každopádně život v Rakousku ho naučil otevřenosti, vnímání hudby v širším kontextu a víře ve vlastní instinkt. Zlepšil se i jeho smysl pro detail. „Díky pobytu v Linci jsem pochopil, že mít otevřené cesty ke všem možným směrům a stylům mi osobně dodává ohromné množství inspirace.“

Vyšší životní úroveň v Rakousku se nicméně do fungování hudební scény nepochybně promítá. „Honoráře, za které muzikanti v Rakousku hrají, odpovídají na rozdíl od Česka kvalitě hudebníků a taky práci vložené do jejich řemesla. Různá stipendia a vůbec celé dotování kulturního dění je na úrovni, jakou si u nás neumím představit.“

Štěpán Flagar |foto: Miloš Šálek

Velmi dobře fungují také dotace na turné, nahrávání, obecnou uměleckou činnost a podobně. „V Česku na to bohužel nejsou peníze,“ dodává Flagar.

Hudebním projektem číslo jedna je pro něho nyní kapela Purple is the Color. Ta teď usilovně pracuje na prvním albu, které vyjde na podzim. Dále je leaderem kapely Ostrich Quartet. „S ní teď máme koncertní pauzu, ale věřím, že v příštím roce se zase párkrát ukážeme.“

Třetí stálá formace je C(z)ech Quartett rakouského skladatele a pianisty Christopha Cecha. V následujících týdnech čeká Flagara rovněž spolupráce s hamburským HMFT Big Bandem, se kterým bude nejen hrát, ale také dirigovat nahrávání jedné ze svých kompozic.

„Moc rád bych taky obnovil spolupráci s kontrabasistou Peterem Herbertem, se kterým mám malý duo projekt. Velmi rád bych ho přivezl i do českých klubů v příštím roce. Snad se to povede,“ doplňuje výčet svých aktivit.

Příští školní rok se stěhuje do Vídně, kde plánuje zůstat i po skončení bakalářského studia. „Netroufám si říct, že se tam definitivně usadím. Nechávám si dveře otevřené.“

Příležitostí slyšet Štěpána Flagara v Česku bude nicméně v brzké době několik. „Velice se těším na koncert 24. července v Náměšti nad Oslavou, kde budu součástí projektu Beránci a Vlci. Ten v únoru tohoto roku vydal stejnojmenné album, na kterém jsem měl tu čest spolupracovat.“

S kapelou Purple is the Color pak připravuje podzimní turné. „Kromě koncertů například ve Vídni, Linci, Budapešti, Krakově, Kališi nebo Varšavě zavítáme 12. listopadu i do Prahy do klubu Jazz Dock, kde hned po nás vystoupí Mark Giulliana Quartet.“

Štěpán Flagar |foto: Vojtěch Havlík