Najponk: Jazz se posluchačům vzdálil

17. březen 2011

Český rozhlas Region odvysílal v pořadu Tandem (16.3.) rozhovor s pianistou Janem Knopem, známějším spíše pod pseudonymem Najponk. Přinášíme redigovaný přepis interview, které vedl Jan Rosák.

Řeč byla nejen o Najponkových hudebních začátcích a americké desce It´s About Time, která získala Anděla 2011, ale i o ukrajinských kořenech nebo jeho životní krizi, kdy zanechal hraní a dva roky pracoval v jednom z pražských hotelů. A taky o tom, jak se podle něj jazz historicky vzdálil běžnému posluchači. Celý rozhovor si můžete pustit také ve zvukové podobě:

Jak vím, žijete v Roztokách u Prahy, ale narodil jste se jinde.. Narodil jsem se hodně daleko, no. Na Ukrajině. Můj táta se potkal s mojí mámou někde na Ukrajině, protože jezdil s cirkusovou kapelou jako muzikant.

Něco jako Cirkus Humberto. No, ano, přesně tak. Někde se tam potkali a z toho jsem vzniknul já.

Maminka taky byla u cirkusu? Taky. Ona je čistá Ukrajinka a já jsem tak napůl.

A co byla? Artistka? Víte, ona tam spíš dělala takový pomocný práce, trhala lístky, nebo něco takovýho, to já už si přesně nepamatuju.

Do kolika let jste vyrůstal v tom prostředí cirkusu? No, to už vám taky přesně nejsem schopný říct. Asi do pěti let.

A pak se rodina usadila? No, v podstatě jsme zůstali v Roztokách a výjezdy za druhou částí rodiny, ukrajinskou, se dělaly vždycky jenom na prázdniny v létě, nebo tak.

02286591.jpeg

A jezdíte ještě na Ukrajinu za svou rodinou? Představte si, nebyl jsem tam už více než 20 let.

A nechystáte se? Nějak se mi to pořád nedaří z různých důvodů. Jednou jsou to finanční prostředky a pak jsou to jiný věci, že člověk nemá čas, že dělá něco jiného. Trochu mě to mrzí, ale trochu jsme ztratili kontakt.

Předpokládám, že tam je babička, děda… Babička tam je, děda už ne, ale je tam ještě zbytek rodiny. Mám tam nějaké bratrance a tak.

Tak dobře. Zůstaňme u vašeho přesídlení do Roztok. Tady jste tedy trávil takové to dětství, kdy už člověk pobírá rozum. Jaké jste měl tehdy vzory, nebo čím jste chtěl být? No, já myslím, že skoro každý kluk chce být třeba astronaut, anebo popelář, anebo tak, tak mně se v podstatě pak to popelářství vyvedlo, protože jsem to dělal v rámci civilní služby místo vojny. Prostě jsem dělal popeláře.

Vážně? Tak to jste jeden z mála, komu se to teda povedlo, protože popelářem chtěl být opravdu kdekdo. No, a k tomu teda musím říct takovou pikantní historku, že když jsem byl v práci druhý den, celej vyjukanej, ještě jsem nevěděl, jak se co dělá, jak se koulej popelnice a tak. A vysloužilej popelář, pan Pešl, kterej byl se mnou za vozem, říká - ty jseš ten od tý muziky, viď? Já říkám, no, tak trošku hraju na piáno a tak. A on říká - a znáš Ellu Fitzgerald? No, a já jsem úplně odpadl, protože to od popeláře nečekáte, že zná Hemingwaye a že zná Ellu Fitzgerald a tak. My jsme si povídali o takovýchhle věcech při práci.

To je krásné! To je jak z Hrabala, vám řeknu. Tak to je příjemné setkání za popelářským vozem. Ale pojďme nyní k vašemu hudebnímu zaměření: Není jazz dneska jaksi na okraji? Nebo jaká je jeho současná pozice?

No, já si myslím, že jazz jako takovej byl na okraji v podstatě vždycky i v takových těch dobách, ke kterým my vzhlížíme jako ke zlaté éře, že třeba v Americe to takzvaně jelo. Tak v podstatě když se člověk začte do životopisů a do příběhů těch muzikantů a lidí, co byli okolo toho, tak vlastně zjistí, že to bylo podobný, jako je to dneska, akorát, že oni tehdy neměli mobilní telefony a neměli Internet a bylo to takový, jako že když člověk chtěl jejich nahrávku, tak si prostě šel koupit desku do krámu, a koupil si prostě Billie Holiday, já nevím, kolik to mohlo stát, pár centů tehdy v 30., ve 40. letech. No, a pak se ta hudba vyvíjela takovým způsobem, že se možná tomu posluchači vzdálila. Asi si za to mohou muzikanti sami.

02286590.jpeg

Myslíte jazzová hudba? Ano, jazzová. Myslím, že často ti muzikanti hledají jiné způsoby vyjádření, a to vede k tomu, že ta muzika je složitější harmonicky i rytmicky, a normální člověk se v tom vlastně nemá jak zorientovat. To není, jako když si pustíte písničku od Raye Charlese. Tam je to všechno fajn a vlastně člověk tomu rozumí, nějak ho to osloví a dokonce si písničku může zazpívat. Tohle jde ale u Ornetta Colemama dost těžko.

No možná máte pravdu, že swingová muzika byla ve své zlaté éře na úrovni popularity dnešní pop music, ale pak, máte pravdu, se jazz lidem jaksi vzdálil. Tehdejší swingová jazzová muzika se, jak správně říkáte, dala zpívat a pískat. Vy sám taky děláte dneska muziku, která je lidem takhle vzdálenější? Já si to nemyslím, protože v projektech, ve kterých jsem nějak aktivní, děláme takovou směsici blues a standardů, což jsou vlastně písničky, songy ze starých muzikálů a podobně.

Čili se snažíte zase jazz posluchačům vrátit? No, někdy mám takový pocit, že jsem sám, kdo tady něco podobného dělá. Ne, to samozřejmě přeháním, to tak není, ale je pravda, že i když člověk navštíví třeba New York, tak tam nenarazím úplně na to, co bych třeba chtěl slyšet, nebo koho bych chtěl vidět. Ono je to taky tím, že většina těch lidí, které člověk obdivuje, už jsou dávno mrtví. Ale i mezi současnými výbornými jazzmany se mi nepovedlo vidět úplně to, co bych chtěl.

01090213.jpeg

No vraťme se k vašim začátkům v Roztokách. Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste chtěl dělat jazz na vždycky? Tak u nás to bylo celkem jednoduchý, protože můj táta je takový fanoušek, fanatik a sběratel muziky, hlavně teda té americké. A já jsem teda tím pádem měl možnost už jako dítě vyrůstat v prostředí, kde se poslouchal Louis Armstrong, Elvis Presley a Ella Fitzgerald.

Tedy ti, o kterých mluvil i ten popelář… Přesně tak. Později mě samozřejmě jako dítě hrozně štvalo hrát ty stupnice, etudy a Chopiny a tohle všechno, já jsem z toho byl úplně hotovej a nevěděl jsem, proč to dělám a k čemu to je. Ale pak jsem jednoho dne uslyšel desku Oscara Petersona a to bylo, jako kdyby do mě pustili vysoké napětí! Tak jsem si říkal - aha, teď už vím, proč hraju na piano. To byl ten moment.

To je dobrý impuls. Bylo to tak silné, že jste se rozhodl, že jazz budete studovat? Šel jste na konzervatoř? Ne, víte, já jsem si vždycky zvolil tu těžší cestu z nějakého důvodu, to je prostě moje tvrdá palice. Sice jsem se připravoval na konzervatoř, ale to se nějak nepovedlo a já jsem vlastně ve finále byl rád, protože tam bych zase byl v tom Mozartovi, Chopinovi a tak. Nicméně pak jsem nějakou dobu chodil na lidovou konzervatoř, což je dneska Konzervatoř Jaroslava Ježka, to bylo vlastně ještě za komunismu. A kromě takových několika velmi skvělých rad mého profesora Jiřího Růžičky, se kterým se dodnes vídáme, tak jsem se vlastně tu muziku učil sám z toho archivu mého táty. Myslím, že poslech je vůbec strašně důležitý, aby člověk mohl, řekněme, reinterpretovat, muziku.

Říká se, že život je nejlepší škola a život mezi muzikanty a v kapele vám může dát úplně nejvíc. Vy jste založil v roce 1990 rovnou svoje trio. S ním hrajete dodnes? No, myslím, že nejdřív to byl kvartet a pak to bylo trio. Spoluhráči se v podstatě trochu vyměnili za ta léta, ale trio jako takové zůstalo dodnes.

02273782.jpeg

Práci v kapele jste potom brzy zúročil, protože jste mimochodem získal první místo v mezinárodní soutěži jazzových pianistů v Ostravě v roce 1995, a pak jste byl přizván do takového velkého projektu Českého rozhlasu, že ano?

To byla taková nečekaná věc. Já jsem s tím vůbec nepočítal, odjel jsem do Ostravy s tím, že tam odehraju ten svůj set a pojedu domů. Ale pak se to nějak povedlo a přizvali nás udělat tribute nahrávku pianistovi Theloniousovi Monkovi.

Co to bylo za projekt? Natočili jsme výhradně jeho muziku. Tehdy jsme to vlastně, dá se říct, studovali s kytaristou „Barney“ Kantorem, se kterým jsem hrával, takže jsem to pojali tak, abychom se co nejvíc přiblížili originálu. Ne, že bychom jej chtěli kopírovat, ale zkrátka jsme chtěli nasát ten spirit a chtěli jsme tu muziku hrát tak, jak by měla znít.

Pak jste vystupoval na mnoha festivalech doma i v zahraničí. Co tvoří ale podstatu vaší současné činnosti? Teď je toho docela dost. Když se tady takhle bavíme ve studiu, tak mi to připomíná moji novou práci, kterou dělám pro Český rozhlas 3 – Vltava. Podepsali se mnou na rok smlouvu, takže připravuju pořad Jazz Notes, což je docela fajn, protože aspoň můžu trochu zúročit tu svou archivařinu.

01007392.jpeg

Jak tedy vypadá Jazz notes? To vždycky záleží na domluvě s hlavním dramaturgem, co oni třeba chtějí, ale většinou jde o zpravodajství o nových deskách, pozvánky na koncerty a podobně.

Já myslel, že to bude třeba o historii jazzu. To ne? To bych taky rád časem zúročil, protože si myslím, že v tom je moje silná stránka. Já jsem to i vyučoval na VOŠ Jaroslava Ježka – tři roky, takže se v tom docela dost hrabu.

No a kromě toho? Kromě toho se hraje, vedle mojí kapely máme rozdělaný projekt s hammondkářem Honzou Kořínkem. Teďka vyšly dvě desky v New Yorku, teda ta jedna se připravuje k vydání, obě jsou natočené v New Yorku. Ta jedna teď dostala shodou okolností Anděla za jazzové album roku.

Jak se to může povést, točit v New Yorku? To přece není tak jednoduché. To není. To je taková shoda několika různých věcí, které do sebe musí zaklapnout jako ozubená kola, jinak by to nefungovalo.

A co tedy tak dobře zaklaplo? Nosil jsem ho v hlavě celá léta. A je to taková netradiční věc, spojili jsme tři neobvyklé nástroje dohromady: elektrické Fender Rhodes piano s hamondkama a s bicíma, takové trio. Já jsem oslovil Ondřeje Pivce, našeho vynikajícího hamondistu, který tam shodou okolností už asi dva roky žije, někde v Brooklynu. A vlastně jsme hledali chvilku bubeníka, načež já jsem si vzpomněl na jednoho fantastického bubeníka z New Yorku (Gregory Hutchinson), takže jsme ho oslovili a projekt ho zaujal. A samozřejmě se to povedlo díky několika sponzorům a producentovi Petru Markovi, kterému patří největší dík, protože ten to celé dokopal do finále. To on si vymyslel, že by bylo dobré oslovit nějakého velkého fotografa, a zavolal Antonína Kratochvíla. Šel nás druhý den vyfotit v Brooklynu a celá deska je svým designem i jeho fotkami, myslím, dost povedený dílko.

02286608.jpeg

Do naší obvyklé rubriky „Krušné životní chvilky“ velice dobře zapadá taková epizoda ve vašem životě. Mám tady poznámku, že v roce 2006 jste se umělecky odmlčel a v recepci nosil kufry. To mi tedy řekněte, co to je za impuls, že muzikant prostě zaklapne piáno a jde nosit kufry do recepce? Co vás k tomu vedlo?

To se sešlo víc okolností najednou a nepřišlo to ze dne na den. Rostlo to ve mně několik let. V podstatě šlo o určitou krizi, která byla spojena i s takovým docela vážným zdravotním problémem, takže jsem byl dlouhou dobu sám se sebou v takový rekonvalescenci, a hodně jsem o sobě přemýšlel. A když jsem pak byl konečně mobilní a mohl se postavit zase na nohy, tak jsem potkal svého bývalého studenta, trumpetistu, který nějak mezi řečí říkal, že dělá v hotelu. Prostě dělal tam nějakého šéfa barmanů, nebo něco takového. A jako že by o něčem pro mě věděl. Já říkám - hele, no, tak jo, tak já přijdu na pohovor, když mi to domluvíš. A vlastně to vzniklo tak nějak spontánně. Takže během pár dalších dnů jsem byl najednou zaměstnancem jednoho pražského hotelu.

A jak dlouho vám to vydrželo? Byl jsem tam asi dva roky.

Opravdu? Za tu dobu jste nesáhnul na piáno? S jedinou výjimkou, kdy mě jeden kamarád ukecal na nějakou garden party, což bylo v srpnu 2008, a já si pamatuju, že jsem řešil, jestli na to mám, jestli si mám sednout a týden cvičit, abych byl rozehraný, nebo co mám udělat. Pak jsem si řekl, že to zkusím. Bude to takový test, jestli tam ještě něco zbylo.

A zbylo? Tak jsem tam přišel a samozřejmě některý věci technicky úplně nevycházely, ale to podstatný – jestli to má člověk v hlavě srovnaný – to bylo dobrý. Takže to mě docela potěšilo.

02286589.jpeg

No a co bylo tím impulsem, který vás zase od těch kufrů přesunul zpátky za piáno? Zjednodušeně by se dalo říct, že to byl jeden člověk, kterého já obdivuju už od dětství a který patří mezi moje maximálně oblíbený muzikanty. A sice je to basista českého původu žijící v New Yorku, George Mráz, Jiří Mráz. To je člověk, kterej hrál úplně s těma největšíma legendama a patří mezi nejlepší jazzový kontrabasisty a celej jazzovej svět se mu klaní. Prostě je to absolutní špička.. No, a někdy začátkem roku 2009, můj bývalý bubeník Martin Šulc dostal nějakou nabídku od japonského distributora, prostě přišla taková objednávka na desku. No s Martin Šulc přišel s myšlenkou oslovit George Mráze. Já říkám - hm, tak to už je teda slušný. Za dva dny dostanu SMSku, že George Mráz do toho s náma jde, že ho to zajímá. A já jsem si říkal - hm, tak musím sednout k piánu a začít cvičit, protože taková věc se neodmítá. Takže vlastně takto jsem se dostal zpátky.

Nyní jste dostal Anděla za album It´s About Time. Co bude dál, kde vás můžeme třeba slyšet? Čeká mě poměrně dost věcí. Já tady budu mít v létě jednoho skvělého bubeníka z Anglie, se kterým už jsme hráli loni na podzim menší šňůru, jmenuje se Matt Fishwick. S ním nás čeká festival Prague Proms a pak koncerty v menších klubech. S Mattem bychom měli udělat taky nějakou nahrávku plus ještě prestižní Hudební festival Znojmo, který je zaměřený hlavně na vážnou muziku, ale tu a tam se povede si tam zahrát i nějaký jazz.

autor: Jan Rosák
Spustit audio