Naslouchejte hudbě, ne sociálním sítím, radí Trilok Gurtu

Jako rezidenční umělec vystoupí Trilok Gurtu na festivalu v několika odlišných formátech – sólově na perkuse, s vlastním fusion bandem i se smyčcovým kvartetem Arké. Každý koncert má své specifické obsazení i hudební vyznění. „Těší mě, že mám možnost tyto různé světy propojit a představit je publiku během tří dnů festivalu.“ Připomeňme, že první z koncertů proběhne na scéně ČRo Jazz v Divadle Husa na provázku už tento pátek.

Měl jsem štěstí, že mě na Berklee nevzali.

Jako rezidenční umělec Maratonu hudby Brno vystoupíte sólově na perkuse, s kapelou Trilok Gurtu Band i se smyčcovým kvartetem Arké. Jak přistupujete k odlišení jednotlivých projektů?

Přistupuji k tomu hudebně. Každý koncert se odehraje v jiném nástrojovém obsazení. V Arké jsou dvoje housle, viola a kontrabas, takže je to jiná kombinace s jinou dynamikou. Moje sólové vystoupení bude více zaměřené na to, aby perkuse zněly muzikálně a melodicky, nejen čistě jako perkuse.

Jak bylo řečeno, na festivalu vystupujete vícekrát v různých formátech. Jak se k takovým situacím stavíte?

Je to otázka přístupu a dynamiky. Buď jde o moji hudbu, nebo o skladby kolegů z Arké Quartetu. Chci tuto uměleckou formu představit jiným způsobem, možná odlišným od amerických nebo britských stylů, a spíše se orientovat na Indii. Těší mě, že mám k dispozici tyto tři dny, a jsem nesmírně vděčný za důvěru, kterou ve mě vkládají. Moje hudba je velmi různorodá, zahrnuje vlivy indických, afrických, a dokonce i bulharských tradic, spolupracoval jsem s hudebníky z celého světa.

V Brně budete hrát na různých scénách. Přizpůsobujete tomu své sety?

Ne, málokdy o tom přemýšlím. Jediná věc, kterou nemám rád, jsou sólové open air koncerty. Zvuk je velmi otevřený a jemné nuance perkusí se tak vytrácejí. Pro vystoupení pod širým nebem potřebujete jinou hlasitost a dynamiku.

Byl to váš nápad přivézt do Brna také smyčcové kvarteto?

Myslím, že to bylo společné rozhodnutí mezi mnou a mým agentem. Jak víte, právě jsme vydali nové CD s názvem Mirror.

Na co odkazuje název vašeho nového alba Mirror?

Mirror znamená zrcadlo, odraz. Jsem odrazem svého duchovního mistra, Ranjita Maharadže. Vyjadřuji se hudbu a mou hnací silou jsou perkuse a bicí nástroje. To vše je oním zrcadlem a výrazem mého mistra, který se v této hudbě zrcadlí.

Proč jste si vybrali studio, ve kterém jste album Mirror nahrávali?

Je to studio Carla Kiniho, prvního houslisty Arké Quartetu. Má fantastické studio a zná můj zvuk i to, jak hudebně pracuji. Pracujeme spolu už dvacet let, takže rychle pochopil můj záměr. Moje bicí jsou velmi specifické – je to moje vlastní hybridní bicí souprava – a Carlo je nejen skvělý muzikant, ale také fantastický zvukový inženýr. Cítím se u něj dobře. Místo toho, abych nahrával pět dní, jsem hotový za dva, protože studio znám, a on zná zase mě. No a pak je to v Itálii, což je po Indii můj nejoblíbenější kout světa. Dobře se tam najíme a je nám tam zkrátka dobře.

Vaše první album s Arké String Quartetem vyšlo v roce 2004, další pak v roce 2006. Nyní se vracíte s albem po dvaceti letech. Jak se změnil proces vaší tvorby?

Když jsme začínali, lidé nám nevěřili. Všude jsme hráli dobře, ale jako evropský Ind jsem měl pocit, že Evropané se ke svým vlastním hudebníkům někdy chovají jako k občanům druhé kategorie, zatímco američtí a britští rockoví umělci byli na špičce. S Carlem, který se mnou hraje už přes dvacet let, jsme se rozhodli, že uděláme desku v podstatě pro sebe, bez větších zásahů nahrávacích společnosti.

Snažili jste se tentokrát při své spolupráci s Arké String Quartetem udělat něco jinak?

Hudebně se vždy snažíme posouvat. Záleží na každém ze členů, jakým vývojem si prošel. Jako smyčcové kvarteto vycházejí především z klasického prostředí, ale dokáží také improvizovat. Při nahrávání šlo o spontánnost, a také o to, abychom nahrávali sami pro sebe, ne pro nahrávací společnost. Proces začal tím, že jsem poslal pár svých starých skladeb a aranží. Všichni si to výborně naposlouchali a velmi dobře se zhostili svých rolí.

Máte pořád ten pocit, že na některé nápady se ještě nedostalo, a je třeba je prozkoumat?

Určitě, bez toho by to ani nešlo, jinak bych přestal hrát. Hudbu mám rád pro ni samotnou. Jakožto hudebník mám štěstí, že můžu tvořit. Není to jen zábava, je to důvod, proč být muzikantem.

Spolupracoval jste s velikány jako John McLaughlin, Jan Garbarek nebo Don Cherry. Je na obzoru ještě nějaká vysněná spolupráce?

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Lidé, kteří hráli na mých albech, jako např. Pat Metheny, se mnou vždy chtěli spolupracovat. McLaughlin chodil na mé koncerty a navrhl mi, abychom si spolu zahráli. S Garbarkem se znám už dlouho. Spolupracoval jsem také s dýdžeji, například s Robertem Milesem. Když jste otevřený, můžete hrát s kýmkoli.

Dočetl jsem se, že nepřijetí na Berklee považujete vlastně za požehnání. Jak tento moment formoval váš osobitý přístup k hudbě?

Měl jsem vlastně štěstí, že mě tehdy nevzali. Kdybych na Berklee nastoupil, Amerika by na mě měla příliš silný vliv – dnes bych nehrál tak, jak hraji. V tom je to skryté požehnání. Tehdy mě to ale zlomilo. Na cestu i školné jsem si sám našetřil, věřil jsem tomu. Jenže hudebníci, od kterých jsem se tehdy učil v Indii, nebyli v té době v západním světě příliš doceňovaní. Teprve později si lidé začali uvědomovat, jak výjimečná indická hudba je.

Když jsem na Berklee dorazil, děkan měl podezření, že to dělám jen kvůli zelené kartě. Řekl jsem mu, že se jednou vrátím se svou vlastní hudbou. Amerika mi ale nesedla – jako bych tam nepatřil. Odcestoval jsem proto do Evropy, kam mě pozvala rocková kapela Embryo. Později jsem hrál s kapelou Oregon, Donem Cherrym, Ornettem Colemanem, Charliem Hadenem a mnoha dalšími.

Čtěte také

V Brně zahraje Trilok Gurtu. Hned třikrát

Dvakrát až třikrát ročně jsem se svou kapelou jezdil na turné po Spojených státech. V osmdesátých a devadesátých letech jsem sedmkrát za sebou vyhrál čtenářské i kritické ankety časopisu DownBeat, stejně jako anketu BBC a bubenickou soutěž. A pak přišlo pozvání z Berklee College – chtěli, abych vedl workshop o svém pojetí bubnování a hudby. Myslím, že mě pozval Kenwood Dennard, který tam vedl jeden z kursů. Na semináři, kam přišla tisícovka lidí, jsem poděkoval děkanovi – tomu, který mě kdysi odmítl – že mě nepřijali.

Váš inovativní přístup k bicí soupravě zahrnuje různé indické hudební nástroje a techniky, například máčení činelů ve vodě. Jak se tento jedinečný styl vyvinul?

Vyvíjel se postupně, ale zároveň velmi rychle – zejména poté, co mě nepřijali na Berklee. Tehdy jsem si řekl, že nikdy nebudu hrát na bicí jako běžný bubeník. Začal jsem si víc uvědomovat své kořeny a to, jak jedinečná je indická kultura. Využil jsem naše kulturní dědictví, abych mohl hudbu vnímat a prožívat intenzivněji.

Dlouho nám tvrdili, že jazz je jediná skutečná improvizovaná hudba. Přitom 80 až 90 procent indické hudby je improvizované – jen se o tom tolik neví. My se improvizaci učíme od začátku. Právě díky tomu jsem začal přemýšlet o bubnování jinak, svobodněji.

Měl jsem štěstí na muzikanty kolem sebe – mnozí mi pomáhali a přicházeli s nápady, například s použitím „floor hi-hat“. V devadesátých letech jsem hrál v duu s Joe Zawinulem, což tehdy spousta lidí nechápala. Dnes mi volají a ptají se, jak jsem to dělal. Hráli jsme pro plné sály – třeba na North Sea Jazz Festivalu nás po koncertě rovnou požádali, abychom odehráli další set, což se tam nikdy předtím nestalo. Všechno to vznikalo velmi spontánně.

Trilok Gurtu|foto:Boris Breuer

Vaše kariéra vzkvétala v době, kdy bylo běžné kupovat vinyly a cédéčka. Jak se na to díváte dnes, v éře streamingu a algoritmů?

Dnes je to složité. Kdo si ještě kupuje cédéčka nebo vinyly? Najdou se lidé, kteří hudbu milují a chtějí ji mít fyzicky, ale většina to už nedělá. Díky internetu má dnes každý přístup k obrovskému množství hudby za minimální peníze – nebo úplně zdarma. Vyrobit cédéčka přitom stojí třeba pět tisíc euro, a to je jen začátek. Další výzvou je pak ta cédéčka vůbec prodat.

Vaše kariéra se táhne napříč dekádami. Co vás na živém hraní stále vzrušuje?

Když jste muzikant, hudbu milujete – bez ní nemůžete být. Co už dnes nemám tak rád, je cestování, ostrá světla a uspěchané zvukové zkoušky. Dělám to přes padesát let. Dnes si vybírám, s kým a co chci hrát, a na místo dorazím dřív, abych si koncert opravdu užil. Nehraju jen proto, abych si odbyl vystoupení, vzal honorář a odešel. Třeba v Brně zůstanu čtyři dny a postarám se o každý koncert zvlášť. Je to zkrátka jiný způsob myšlení.

Jak se dnes díváte na hudební byznys s ohledem na svou dlouholetou kariéru?

V hudebním byznysu jde úplně o něco jiného než v hudbě samotné. Lidé, kteří v tomto prostředí rozhodují, často nahlížejí na věci jinak než my, hudebníci. Jejich rozhodování se obvykle řídí jinými kritérii. Což může vaši hudbu snadno ohrozit.

Na albu Mirror jsou všechny skladby staršího data – některé mají i dvacet či třicet let. Našel jsem je na staré kazetě a ukázal Carlovi. Zaujaly ho. Přitom to jsou přesně ty skladby, které předtím různí manažeři odmítli, pochopitelně na základě jiných než hudebních hledisek. Přišel jsem tedy s něčím, co tehdy považovali za nevhodné – ale dnes to funguje.

V Indii jsem pochopil, že hudba má především lidem předávat krásu, i když je to třeba moc hlasité. Musíme se duchovně spojit – stát se jednou bytostí. Lidé nechodí na koncerty proto, aby kritizovali, ale aby zapomněli na každodenní problémy a užili si hudbu. Naučil jsem se naslouchat sám sobě – a právě to chci v Brně ukázat: sám sebe.

Co byste poradil mladým hudebníkům: jak sladit uměleckou integritu s požadavky trhu?

V první řadě – nesledujte příliš, co se děje na sociálních sítích. Je to úplně jiná disciplína. My jsme vyrůstali v jiném prostředí a s jinými hodnotami. Všímám si například, že se zkracuje délka koncertních vystoupení, zejména u mladších kapel. Možná je to vliv těchto krátkých formátů. Nakonec pak hrají jen 45 minut, protože si myslí, že to stačí. Ale co když bude potřeba odehrát 90 minut?

Mohou ode mě slyšet jediné: poslouchejte především sami sebe a svou hudbu.

Dělejte ji tak, aby vás naplňovala a dávala vám smysl – jen tehdy bude mít sílu oslovit i ostatní. Když člověk ví, proč něco dělá, nemusí se bát ani pochybovat. Nechte si poradit od opravdových přátel. A nezapomeňte, že jedním z vašich nejvěrnějších přátel je v tomto případě samotná hudba.