The Necks budou improvizovat pro Prahu
Australští The Necks jsou zvyklí nastavovat krky (=necks), vydávat se do riskantního světa čiré improvizace. V hudební hře s náhodnou inspirací a vrtkavou Múzou ovšem dlouhodobě získávají body a hlavy mají stále na správných místech. Zvukového dobrodružství se můžeme zúčastnit v úterý 14. října v pražském Paláci Akropolis.
The Necks u nás dávno nejsou neznámou entitou od protinožců. Vždyť už koncert kapely v někdejším pražském klubu Delta na sklonku 90. let se stal mezi ctiteli improvisingu, experimentálního jazzu i minimalismu pověstným. Členové tria se v Česku představili i v rámci dalších projektů jako astroPeril či Transmit.
V Sydney sídlící The Necks založili ve druhé polovině 80. let klávesista Chris Abrahams (1961 v Oamaru na Novém Zélandu, v minulosti též člen jazzových Benders nebo punk jazzových Laughing Clowns, jako host ovšem vypomáhal i s rockovým Midnight Oil), multiinstrumentalista Tony Buck (1962 v Sydney, sídlící dlouhodobě v Berlíně, též Great White Noise, Peril resp. astroPeril i Branford Marsalis) a všestranný basista Lloyd Swanton (1960, Sydney, Benders, The Catholics, Sydney Symphony či dlouhodobý sideman loni zesnulého saxofonisty Bernieho McGanna).
V rámci experimentální scény zaujali hned prvním albem z roku 1989. Pojmenovali ho provokativně Sex a natočili na něj šestapadesátiminutovou hudební plochu, vystavěnou nad „příjemně monotónní“ repetitivní figurou podle principů minimalismu, s postupně rozvíjenými jemnými vyhrávkami klavíru a posléze po troškách, pomocí studiového playbacku, přidávanými dalšími vrstvami melodií i zvuků.
Jak se vlastně trio dobralo svého hypnotického, náladotvorného, zvukomalebného stylu? Podle Abrahamse začala napínavá výprava do hlubin zvukového oceánu už v jeho dětství.
„Přesně si vzpomínám na první moment, kdy jsem se dotkl klavíru. Pět hodin odpoledne, byli jsme s rodinou na návštěvě u přátel a mě a sestře ukázali pokoj, kde stálo piano. A dovolili nám hrát. (...) Zjistili jsme, že některé tóny a souzvuky jsou nejen vysoké a hluboké, ale i ‚děsivé‘, ‚legrační‘, ‚šťastné‘ nebo ‚smutné‘. Věřím, že ve svém přístupu k hudbě stále zpracovávám spoustu toho, co jsem se naučil onoho odpoledne,“ vzpomíná Abrahams v loňském rozhovoru pro connecticutský universitní magazín The Rumpus.
Podle receptu použitého už na debutu Sex – vyjít z jednoduchého motivu, do kterého muzikanti postupně „vkomponují“ další melodické linky, harmonické výplně a rytmické vzorce – vlastně The Necks „vaří“ dodnes, ale výsledek se přitom nikdy nepřejedl. Každá deska nakonec vyzní jinak. A z každé slyšíme nejen nadhled a um zkušených a nadaných hudebníků, ale i kus onoho dětského divení, radosti ze hry s tóny, o které mluví Abrahams.
Jednou hrají The Necks agresivněji a dynamičtěji, podruhé zasněně či křehce, příště dojde během procesu komponování v reálném čase k většímu množství zvratů. Většinou natáčejí na alba jednu dlouhou zvukovou strukturu, někdy rozčleněnou na dvě části, ale občas vybočí i z tohoto pravidla jako v případě titulu Next (1990) se šesti kratšími útvary. Někdy tvoří páteř riff, jindy drón. Pokaždé ovšem hudba působí velmi sugestivně. Asi proto novináři nalepili The Necks žánrový štítek trance jazz. Pro schopnost uvést do stavu vytržení sami sebe i posluchače.
Zatím poslední, loňský titul Open opět působí jemně, stále ještě hypnoticky, ale zároveň členitěji. S prostory pro jednotlivé nástroje, přebírající vůdčí úlohu, rozloženými napříč osmašedesátiminutovou stopáží jediného tracku. S výraznějšími střihy v náladách. Také každý koncert je logicky jiný a zjistit, jak bude trio hrát 14. října, se dá jediným způsobem. Jít do Akropole. The Necks vytvoří hudbu jen pro tuhle chvíli a toto místo.
The Necks 14. 10. – Praha, Palác Akropolis, 19:30 hod. Chris Abrahams – piano, varhanyTony Bucks – bicí nástroje, perkuse, elektrická kytaraLloyd Swanton – baskytara, kontrabas
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
