Nels Cline Singers nezkoušeli, muziku prostě vyčarovali

Americký kytarista Nels Cline patří k muzikantům mnoha tváří. A zároveň k těm nemnoha z nich, kteří jsou důvěryhodní v každém převtělení. Zní přesvědčivě jako člen indie rockové / alt countryové kapely Wilco, interpret experimentálních výbojů Johna Zorna, sideman Yoko Ono, doprovodný muzikant folkové zpěvačky Marthy Wainwright i jejího glamrockového bráchy Rufuse. A také když hraje noise se členy Sonic Youth, pouštní blues s malijskými Tinariwen nebo jazz-funk s Medeski Martin & Wood.

Nemluvě o jeho vlastních projektech, kde se pochopitelně projevují jeho nejpřirozenější sklony. K jazzové avantgardě a volné improvizaci. I tady ovšem rád překvapuje. Na desce Lovers (2016) vkusně a netuctově parafrázoval romantické nálady, využíval i aranžmá pro komorní orchestr. V Nels Cline 4 na titulu Currents, Constellations (2018) ve spolupráci s Julianem Lagem zase bujaře míchal jazzové a rockové prvky, aniž by upadl do jazzrockového stereotypu.

Nyní dostal pro změnu chuť obnovit svůj cca „freejazzově-psychedelický“ projekt The Nels Cline Singers. Nelsovým ctitelům přitom netřeba vysvětlovat, že v „Singers“ nejsou žádní zpěváci. Jde o fór.

Naposledy s touto původně triovou, ale proměnlivou a často rozšiřovanou sestavou (stálým členem od úplných začátků „Singers“ v roce 2001 zůstává už jen bubeník Scott Amendola) vydal povedenou a kritiky chválenou desku Macroscope (2014). Na novince ovšem zase změnil sound.

Především, jedním ze zásadních sólistů se vedle kapelníkovy půvabně nepředvídatelné kytary stal saxofonista Eric Walton, vystupující pod uměleckým jménem Skerik. Pokud ho znáte třeba ze sestavy Les Claypool’s Fancy Band, je vám jasné, že jeho punk-jazzový, divoký a zároveň kumštýřsky svrchovaný přednes nelze přeslechnout.

Zároveň jsou tentokrát velmi důležité i pestré klávesové nástroje Briana Marselly. Novou desku s předchozím titulem Macroscope naopak spojuje excelující Trevor Dunn. Ostatně podobně nadžánrově rozmáchlý jako kapelník Nels.

Čekejte čirý experiment

„Tahle kapela nikdy neodehrála ani jediný koncert, takže všechno, co se ve studiu událo, byl čirý experiment,“ uvádí principál Nels. Nechytejme ho za slovo, předchozí inkarnace The Nels Cline Singers samozřejmě naživo hrály. K éře alba Macroscope ostatně visí na YouTube podařený živý snímek. Kytarista má na mysli současné rozšířené obsazení, jak je uvedeno níže.

„Tu trochu napsaného materiálu, co jsem přinesl do studia, jsme nahráli za chviličku, z jedné vody na čisto,“ pokračuje Cline v líčení dvoudenní studiové frekvence. „A pak jsme natočili všechny tyhle jamy, se záměrem sestřihat z nich nejpovedenější fragmenty do takové potrhlé psychedelické pasáže. Jenže když jsem pak snímky poslouchal, došlo mi, že musí zůstat nedotčené. Nakonec jsem nestřihal vůbec nic. Z dvojalba slyšíte přesně to, co se ve studiu událo. Bylo to jako nějaká magie.“

Chtělo by se ironicky dodat, že rychlý vznik stylem „živě ve studiu“ není ani u těch opravdu dobrých improvizačních alb nic tak výjimečného. A že se nahrávky zkomponované v reálném čase přesto mohou kvalitou a nápaditostí rovnat těm „napsaným“. Magie Share The Wealth však spočívá v onom „nic jsem nestříhal“. I sedmnáctiminutová hudební plocha Stump The Panel přitom má minimum hluchých míst, jako kdyby ji zhutnily neviditelné editační zásahy.

Na druhé straně, ono „něco málo psaných kompozic“ hraje na albu důležitou roli. Zcela improvizované jsou tři nejdelší jamy, zmíněný Stump The Panel, dále The Pleather Patrol a A Place On The Moon. Zbytek skladeb přece jen vycházel z připravených Nelsových motivů.

Vydařila se náladotvorná dvojdílná skladba Beam/Spiral. „Má trochu indie rockový charakter, zvláště v druhé části. Jenže otevřenější první část docela upomíná na rané Weather Report nebo možná něco z Odyssey Of Iska od Waynea Shortera. Nezamýšlel jsem to, prostě to tak vyšlo,“ domnívá se Cline.

Tak bychom mohli pokračovat sami. Headdress například působí jako inspirovaná „kosmickým“ rockem Hawkwind nebo raných Pink Floyd. Princess Phone zase nepokrytě míří k původní milesdavisovské fusion.

Konzistentní a nosná je i úvodní Segunda, jediná cover-verze či spíše osobitá, dramaticky gradující re-interpretace motivu brazilského písničkáře Caetana Velosa.

Respektovaný server All About Jazz popsal Share The Wealth jako „úžasný způsob spontánního samovznícení“, „dílo knokautující krásy, mdlob a euforie na konci žánru“ a „osmdesát minut čarovného, maniakálního jamu“. Udělil desce čtyři a půl z pěti hvězdiček. Jde sice o poněkud vypjaté popisy, ale nadšení lze snadno pochopit. A pod ty hvězdičky se podepsat.