„Nepustit Evu Olmerovou do světa byl další zločin komunismu,“ říká Emil Viklický

Vydavatelská smršť pochopitelně nebyl záměr. „Je zvláštní, jak se to někdy sejde. Jedna deska vyšla v Americe, další v Anglii a dvě v Čechách. Dopředu jsem věděl jen o jedné jediné. Koncem října 2025 jsem natáčel v Londýně s Martin Speake Big Bandem album Hidden Vision a věděl jsem, že v červnu 2026 bude v Londýně křest. A nic víc,“ směje se pianista.

První na přetřes přišlo CD Green Satin, což je vlastně split album, obsahující skladby pro sólové piano Petra Junka a Emila Viklického. Snímky Junkovy vznikly v roce 1975, Viklického o rok později. V archivu brněnského rozhlasu je nedávno znovuobjevil jazzový historik a muzikant Jan Dalecký.

Emil Viklický|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

„Nečekaně mi telefonoval Honza Dalecký, že cosi hledal v archivu brněnského rozhlasu a čirou náhodou narazil na padesát let staré pásky Petra Junka a mě. Nějakým zázrakem nebyly smazány, přestože brněnský rozhlas většinu nahrávek z let 1975 až 1980 mazal. A že to musíme vydat. Reagoval jsem: ‚Honzíčku, já si to vůbec nepamatuji, co s tím budeme dělat?‘ Ale on mi nahrávky poslal a tvrdil, že je musíme vydat už kvůli Petrovi, který nemá žádnou digitální stopu, jeho hudba nevyšla na žádném CD,“ vysvětluje Viklický.

S vydáním pianista chvíli váhal. Nicméně pádným důvodem byla i vzpomínka právě na Petra Junka. „Desku vlastně Petrovi tak trochu dlužím. On mě ovlivnil už tím, že existoval. A že mi toho vlastně moc neřekl. Nechal mě, abych si od něj opsal jedno sólo Billa Evanse, které si přepsal do not z magnetofonu, ale opravdu jen jedno jediné. Tím mě navedl, abych si ušetřil na magnetofon a také stahoval noty sám.“

Čtěte také

Co hraje Viklickému v autě? Pět srdcovek, ke kterým se pianista rád vrací

Což je podle Viklického velmi cenné a doporučuje totéž studentům. Když si dnes totiž může kdokoliv najít jakékoliv noty na internetu, už nemusí pochopit do hloubky kontext skladby tak, jako kdyby se k ní propracoval přes detailní poslech frázování původního interpreta.

Vydavatelská krasojízda mezitím pokračovala: „V té době se mi ozval právník Wyntona Marsalise, že mi právě poslal smlouvu na vydání nahrávky mého melodramu z roku 2004 Mystery Of Man (na albu Jazz At Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis, nazvaném Let Freedom Swing, pozn. aut.). O měsíc později zazvonil telefon znovu, volal vydavatel Tomáš Padevět, že publikuje záznam koncertu Evy Olmerové s mým triem,“ uzavírá pan Emil výčet čtyř alb.

Velký talent, velká křivda

Jako druhou v pořadí probereme právě živou nahrávku tria Emila Viklického s Evou Olmerovou z Violy z roku 1992.

V souvislosti s Olmerovou dojde i na odhalení, která možná nejsou úplně „citlivá“, ale jsou bohužel pravdivá a varovná. Vzpomínky na ni jsou ale především plné obdivu k jejímu mistrovství:

„Tak ona je… jak bych to řekl… silně ovíněná, že ani nemůže chodit, a přitom naprosto přesně ví, kde ve skladbě je, a zpěv má ohromnou emoci… z toho mi spadla brada.“

Host navíc rozklíčuje jeden z důvodů, který možná zpěvačku doháněl k alkoholu:

„Když slyšel Evu v Praze Norman Granz (slavný americký producent a koncertní promotér, mj. také zakladatel značky Verve), nabídl jí, aby jezdila s předkapelou před americkým triem Tommyho Flanagana. Ale Pragogoncert řekl ne. Já jsem přesvědčen, že kdyby ji pustili, psychicky by jí to ohromně pomohlo a stala by se velkou hvězdou…“

A pokračuje: „Nepustit Evu do světa byl další zločin komunismu. Dalo by jí to přesně to, co potřebovala. Naopak pocit křivdy prohloubil její závislost.“

Vzpomínkami na paní Olmerovou rozhovor nekončí, v jeho druhé polovině se vydáme do Británie i USA. Poslechněte si celý rozhovor s Emilem Viklickým ze záznamu výše.