Julian Lage vsadil na „práci kvapnou“

Proč ten spěch? Jak kytarista a skladatel ochotně vysvětlil, nešlo jen o časovou tíseň, byť ta se mohla stát povzbuzením, ale o tvůrčí metodu. Lage se na sklonku roku 2024 připravoval na premiéru nového kvarteta a čtyřdenní rezidenci v sanfranciském SF Jazz Center:

„Přemýšlel jsem o kvalitách spoluhráčů, starých známých, se kterými jsme ovšem zatím nikdy z nějakého podivného důvodu nenahrávali. A spekuloval o tom, jak bychom mohli na sebe vzájemně reagovat. A tak jsem začal s ‚kompozičním sprintem‘. Nastavil jsem si budík za dvacet minut, napsal melodii, jednou si ji přehrál a začal psát další,“ vysvětlil ochotně Lage.

Výsledek je nasnadě. Ve skladbách zbyla spousta prostoru pro nápady spoluhráčů. Motivy jsou vlastně co do struktury jednoduché, ale tím zároveň přehledné a posluchačsky vstřícné. Lageovi se podařilo dosáhnout pocitu autentičnosti, nepřekombinovanosti a přirozené komunikace se spoluhráči.

Chytněme kytaristu za slovo akorát ohledně „starých známých, se kterými dříve nenahrával“. Samozřejmě se to netýká basisty Jorgeho Roedera, jenž točil s Lagem řadu alb počínaje titulem Sounding Point (2009). Ale kapelník měl samozřejmě na mysli celou sestavu kvarteta, a ta opravdu ve studiu debutovala.

A sedla si na první dobrou. John Medeski je sice sám hvězdou první velikosti, ale zároveň se s chutí dokáže ponořit do role citlivého a disciplinovaného sidemana. Nestrhává pozornost, ale Lageovu hudbu zajímavě zpestřuje a vypichuje její melodické kvality. Stačí si poslechnout, jak decentní, zdánlivě nenápadný, a přitom barevný a „podpůrný“ podkres vytvořil hned úvodní skladbě Opal.

Medeski není jediný výtečný klávesista na albu. S kvartetem zahostoval Patrick Warren, jenž hrál i na předchozím Lageově albu Speak To Me (2024). Sound oživil i hrou na raritní nástroj dulcitone z konce 19. století (ony cinkavé zvuky, vytvářené údery „klavírních“ kladívek do laděných kovových tyček - „ladiček“, mimochodem, tento nástroj je považován nejen za předchůdce celesty, ale také ikonického elektrického piana Fender Rhodes). Nebo na dávný proto-syntezátor z 50. let Chamberlin.

Scenes From Above se bezpochyby zařadí k tomu nejlepšímu v kytaristově diskografii.

Bubeník Kenny Wollesen pak je ideálním hráčem pro Lageovy hloubavé baladické momenty i razantnější kusy. Což je další pozitivum alba. Zatímco na těch předchozích někdy, zjednodušeně řečeno, až příliš dominoval dojem baladické rozvolněnosti, tentokrát si Lage s novými spoluhráči s chutí střihl i dynamické, více na rytmu než melodii vystavěné kousky, třeba funkový Talking Drum.

Různorodost materiálu přitom zceluje přehledná produkce Joa Henryho. Písničkáře a producenta ze zdánlivě jiného světa, vždyť Joe Henry se prosadil ve světě americany, folku a alternativní country. Jenže právě jeho vidění se k melodicky přístupné, písňovou formu upomínající Lageově tvorbě hodí.

Města a místa

Není prostor popisovat pestrou kolekci skladeb jednotlivě, ač by si to zasloužily. Na první poslech ovšem na albu zajiskří třeba motivy inspirované městy a místy.

Například jemná, ale zároveň v patternech perkusí svižná skladbička Havens (Útočiště nebo také Přístavy), kde ztišený doprovod umožňuje Lageovi excelovat s akustickou kytarou.

Akustickou kytaru zvolil Lage i pro vzdušnou, snivou latinu s kubánskými folklorními inspiracemi Ocala. Na vysvětlenou, město Ocala na Floridě, dříve známé jako Marti City, pojmenované po kubánském národním hrdinovi Josém Martim, bývalo prosperujícím centrem kubánské imigrantské komunity.

Z kolekce vyčnívá i Storyville, divočejší volnoimprovizační jízda, mající asi evokovat podobně divokou kriminální historii neworleanské kolébky jazzu. Kapela si užívá disonance a exploze dynamiky, najednou tu zcela zmizí „lageovská uhlazenost“. K dobru věci. Protože řízený chaos sympaticky přerušení tok klenutých motivů ve chvíli, kdy by se atmosféra alba zdála až příliš cukrkandlová.

Samotný Lage považuje Storyville za jedno ze svých nejoblíbenějších míst na desce:

„Rychlý, blyštivý riff je jako pozvánka ke konverzaci, přesně takové, o jaké jsem doufal, že v onom sprintu naleznu. Mým snem při komponování je mít o čem mluvit, až budu spolu s dalšími muzikanty. Poslouchat, co kvarteto s touhle skladbou udělalo ve studiu, je jako sledovat vařící se vodu. Pozorovat nikoliv chaos, ale řád, kdy každá molekula s určitým výsledkem tlačí na druhou.“

Některá vydání alba obsahují bonus Aberdeen. Starosvětsky swingující, svižný tradicionalistický jazzový kousek jak vypadlý ze souljazzových zlatých časů. Autor skladbu asi vyřadil z regulérního alba právě kvůli její „konvenčnosti“, nicméně jde opět o skvělou ukázku komunikace špičkových hudebníků.

Kompoziční „sprint“ se Lageovi každopádně vyplatil, stejně jako povolání hvězdné sestavy. Vybočením z konformní zóny se vyhnul nebezpečí, že novinka bude předchozím titulům zase až příliš podobná. Scenes From Above se bezpochyby zařadí k tomu nejlepšímu v kytaristově diskografii.