V Česku se vyrábějí ty nejlepší kontrabasy na světě, říká Christian McBride před návratem do Brna

V rozhovoru jsme se bavili nejen o tom, co pro něj ocenění znamená, ale také o jeho přístupu ke kontrabasu, co očekává od dobrého basového sóla, nebo o nadcházející tour s Bradem Mehldauem, v jehož rámci vystoupí 28. března na Jazzfestu Brno.

Basové sólo musí být hlavně čitelné.

Nejprve k vašemu albu Without Further Ado, které právě vyhrálo Grammy v kategorii Best Large Jazz Ensemble. Co pro vás znamená zisk Grammy z hlediska motivace?

Vždy je příjemné získat ocenění, o kterém rozhodují vaši kolegové, současníci a lidé, se kterými ve svém oboru spolupracujete. To však není moje motivace. Mou motivací je dělat hudbu se skvělými muzikanty a hrát ji pro lidi, kteří ji opravdu ocení. Vědomí, že mohu cestovat po celém světě a hrát pro nejrůznější publikum, to je ta skutečná motivace.

Získal jste také Grammy za nejlepší jazzové vystoupení v triu Chicka Corey. Co pro vás znamená jeho odkaz?

Myslím, že existovalo pravidlo, že i do šesti let po smrti zůstáváte současným umělcem, pak se automaticky dostanete do historické kategorie. Když se bavíme o Chicku Coreovi, bavíme se o jednom z nejplodnějších umělců, kteří kdy žili. Ten člověk psal hudbu neustále. Pravděpodobně by mohla existovat knihovna Chicka Corey, která by byla stejně velká jako Knihovna Kongresu. Je jeden z těch, kteří i po odebrání statusu „současného umělce“ budou mít pořád na hudbu nesmírný vliv.

Co vás před lety vedlo k tomu založit si vlastní big band?

Šílenství. Aranžování pro big band mě opravdu baví. Jedinou výzvou je psaní ve spěchu. Jen zřídka mám šanci si sednout a nechat své nápady dlouhodobě rozvíjet. Vždy závodím s časem, ale když se ty nápady zapíší a předají kapele, kde ožijí, je to jeden z nejlepších pocitů na světě.

Neříká se také, že deadline je nejlepší přítel umělce?

Správně, to říkal Duke Ellington.

Basista a skladatel Christian McBride|foto:Evelyn Freja

Jak tedy motivujete hudebníky a jak moc se změnil váš osobní styl od vydání prvního alba big bandu?

Nemyslím si, že je musím nějak motivovat. Téměř všichni v kapele jsou jejími členy již od doby, co jsem big band zakládal, což bylo myslím v roce 2010. Rádi chodí na koncerty, zkoušky nebo nahrávání, zkrátka ať už je to cokoli. Sami mají tu motivaci, jsou cílevědomí a odhodlaní hrát co nejlépe. Toto tvrzení se dá uplatnit na každou kapelu, kde působí, ne pouze na můj big band, a proto jsou i v mém big bandu, protože vím, že jim neschází inspirace.

Na albu Without Further Ado je spousta přejatých skladeb, které jste všechny zaranžoval, až na jednu, která je vaší autorskou kompozicí.

Poslední skladba na albu, Opus 49, The Cold Chicken Soup, ta je moje, ano.

Jde o odkaz na Cold Duck Time?

Ne, je to odkaz na oficiální jídlo cestujícího hudebníka (smích). Hudebníci po celém světě to znají. Buď tohle, nebo nějaká obdoba tohoto jídla.

Without Further Ado – poukazuje název alba na něco hlubšího, nebo je to standardní fráze z pódia?

Jde pouze o tu frázi (bez dalších slov, bez dalších okolků). Pořád to ještě zaslechneme, když moderátor koncertu nebo konferenciér představuje kapelu. 

Na albu se také objevuje široká škála hostů, myslím tím hlavně vokalisty. Nedávalo by smysl z pracovního hlediska vybrat si jen jednoho nebo možná dva?

Ano, ale od roku 2012 je můj big band rezidenčním tělesem v New Jersey Performing Arts Center v Newarku, kde každý rok hrajeme s mnoha zpěváky na naší každoroční fundraisingové akci. To s sebou obnáší také spoustu aranžmá pro různé zpěváky, která se ve výsledku zahrají jen jednou. Přišlo mi to škoda, a na základě toho jsem se rozhodl zařadit některé z těch mnoha aranží na album, a zároveň je přizval na album.

Vždy mě zajímá důvod výběru konkrétního studia pro nahrávání. Máte nějaký zvláštní vztah k Power Station?

Když jsem se koncem 80. let stěhoval do New Yorku, bylo tam mnohem víc studií než teď. Power Station je jedním z těch studií, které vydrželo dodnes, a je stále v oblibě. V jeden moment dostalo nového majitele, ten ho přejmenoval na Avatar Studios. Těsně před pandemií koupila Avatar Studios Berklee, ti ho přejmenovali zpět na Power Station. Myslím, že dnešní oficiální název je Power Station v Berklee. Je tam velká místnost, kde je i dnes možnost nahrávat big band, protože je dostatečně velká na to, aby ho celý pojala. V té místnosti jsem také mimochodem nahrával od 90. let většinu svých alb, čili k tomu studiu mám blízký vztah. Nikdy bych neřekl, že v New Yorku bude většina lidí nahrávat alba doma.

Jste již takovou stálicí u vydavatelství Mack Avenue. Někteří umělci tedy u labelu zůstávají déle, ale jiní poměrně často mění label. Jak jste s ním spokojen?

Já jsem u Mack Avenue od roku 2008. Každá deska, kterou jsem od té doby nahrál, vycházela právě u nich. V tomhle mám obrovské štěstí, protože mi to zajišťuje určitou stabilitu, je to už osmnáct let a vím, že je to v dnešní době vzácné. Firma nedávno získala nového vlastníka, ale dokázali zachovat podstatu značky.

Kdy se fanoušci mohou těšit na to, že zase uvidí Christian McBride Big Band na turné?

No páni. My skoro nikdy nejezdíme na turné. Řekněme, že je to dvacet lidí, počítáme-li všechny členy kapely, management atd. Tohle už v dnešní době bez grantu nebo nějaké podobné finanční pomoci zkrátka nejde. Ale doufám, že se nám někdy podaří na turné zase vyrazit.

Váš záběr jako basáka sahá od elektrických baskytar až po kontrabas, ale také od formátů jako duo až po big bandy. Berete ty nabídky tak, jak přichází, nebo si projekty pečlivěji vybíráte? Co ovlivňuje vaše rozhodnutí v této oblasti?

Je to výslednice mých nápadů a impulsů, s nimiž přicházejí ostatní umělci. Těší mě, když mě o spolupráci žádá někdo jako Brad Mehldau. S Bradem jsme přátelé už skoro čtyřicet let. Když mě loni požádal, abych si s ním zahrál pár koncertů, byl jsem nadšený. Letos se sejdu se svým starým kamarádem Edgarem Meyerem a odehrajeme spolu dva basové koncerty. Dále mám své uskupení Ursa Major, se kterým budeme letos také hodně hrát. Pak mě čeká pár duetů s Kennym Barronem nebo Julianem Lagem.

Řekl byste, že jste tento způsob uvažování měl i před dvaceti lety?

Řekl bych, že ano. V roce 2006 jsem zrovna začínal uvažovat o založení nové kapely. V té době jsem hrál v triu Pata Methenyho. Pat je někdo, kdo je neustále v pohybu, tudíž jsme trávili spoustu času na cestách. Tehdy jsem cítil, že je načase, abych si jako kapelník začal budovat vlastní language. V té době jsem měl nějaké vlastní projekty, nikdy však nebyly mou prioritou. V roce 2008 jsem začal koncertovat s vlastní skupinou Inside Straight a podepsal jsem smlouvu s Mack Avenue.
Ať už má umělec v danou chvíli jakýkoli nápad, ať se kolem něj děje cokoli, musí se řídit svým srdcem. Co se týče turné, alespoň z toho, co jsem zažil, je to těžké, zejména pokud jde o vyjížďky s větším tělesem, protože na to obecně nejsou peníze. Tudíž musíte vaše představy také podřizovat tomu, co je k dispozici. Nechcete přece vyjet na tour a zkrachovat.

Baskytara a kontrabas – jak se stavíte k těmto dvěma odlišným disciplínám?

Jejich role je podobná – basa je basa. Ať už hrajete na kontrabas nebo na baskytaru, stále musíte plnit funkci, která udává harmonii a rytmus. Největší výzvou je fyzická stránka věci, protože kontrabas je samozřejmě mnohem větší nástroj a vyžaduje určitou kondici. Baskytara je spíš horizontální a nemusíte hrát zdaleka tak silně. Dnes, když střídám nástroje, je to pro mě již automatické, nicméně mi také trvalo, než jsem si na to zvyknul.

V jednom rozhovoru jste řekl, že si většinou moc neužíváte basová sóla. Co tedy podle vás musí splňovat dobré basové sólo?

Má být čitelné. Pokud rozumím zápisu, líbí se mi to. Pochopitelně svůj smysl má i abstrakce, ale ta zní na kontrabasu jinak než na trumpetě, saxofonu nebo klavíru. U hráčů jako Oscar Pettiford, Paul Chambers, Ray Brown, Dave Holland, Robert Hurst, John Patitucci, u nich rozpoznám každou jednotlivou notu. U baskytaristů jde o hráče jako Jaco Pastorius, Hadrien Feraud, nebo zase John Patitucci: u těch se mi vždy líbil jejich přístup k tvorbě zajímavých a mnohdy také náročných harmonických linek.

Do jaké míry ovlivnily vaše filadelfské kořeny váš dnešní zvuk?

Jsem si jistý, že ho to výrazně ovlivnilo. Spousta hudby, kterou jsem jako dítě slyšel, nebyla jen hudba Motownu, ale samozřejmě i Gamble and Huff a Philadelphia International Records a všechno to legendární R&B, které v té době vycházelo z Filadelfie. A co se týká formy a určitých akordických postupů, spousta z toho pochází z filadelfského soulu (Thom Bell, Harold Melvin, Billy Paul).

Basista a skladatel Christian McBride|foto:Evelyn Freja

Už jste to zmínil, ale brzy se chystáte na turné s Bradem Mehldauem. Budete zkoušet na vaše nadcházející koncerty, nebo jste ve stádiu, kdy se prostě sejdete a řeknete si, co budete hrát?

Doufám, že ano, protože vím, že Brad bude mít fakt skvělou hudbu a já to nechci zkazit.

Kdybyste si mohl vybrat jednu vlastnost, které si na interakci s Bradem nejvíce vážíte, jaká by to byla?

Brad myslím není dostatečně oceňován za to, jak jeho hra swinguje. Pro mě je to, jako když slyšíte lidi typu Wynton Kelly, Tommy Flanagan, Hank Jones, ty skvělé bebopové/post-bopové pianisty. Mám pocit, že si spousta jeho fanoušků myslí, že on takový není. Slyšet ho hovořit o Barrym Harrisovi, Junioru Manceovi, Cedaru Waltonovi a všech těch lidech je také úžasné. Viděl jsem ho loni hrát v roli sidemana v klubu Smoke a znovu jsem si tam uvědomil, že je třeba připomínat, z čeho vzešel.

Jak přistupujete ke zvukovým zkouškám s různými kapelami, liší se nějak?

Opět záleží na skupině. Pokud jde o zvukovou zkoušku, obvykle si s tím moc nelámu hlavu. Jsem tu pro ostatní hudebníky a nejlepší odposlechy, kterými disponujete, jsou vaše uši. Já jako kontrabasista mám obvykle to nejlepší místo v sále, protože jsem v ohybu mezi pianem a bicími. Takže nepotřebuji zesílit ani jeden z těchto nástrojů. Pokud někdy používám odposlechy, je to spíše proto, že je na pódiu přítomná také nějaká elektronika, třeba klávesy nebo něco podobného, nebo máme vokál.

Během vašeho turné s Bradem Mehldauem zavítáte také do Brna. Máte nějaký zvláštní vztah k Česku?

V Česku se vyrábějí ty nejlepší kontrabasy na světě. Pokaždé, když tam jedu, si musím nějaký místní nástroj alespoň vyzkoušet.

Hudebně řečeno, co vás čeká?

V tom všem stále doufám, že toho bude dost a narazím opět na nějaké mladé, nové hudebníky, a budu moci v tom kolotoči pokračovat.