Nové album bubeníka Erica Schaefera jako most mezi japonskou a západní hudbou
Německý bubeník Eric Schaefer je na jazzovém poli opravdovým inovátorem, přinejmenším co se týče výběru hudebního materiálu.
Není tedy divu, že se stal jedním z čelných představitelů stále objevujícího labelu ACT Music, u kterého právě vydává album Kyoto mon Amour.
Eric Schaefer považuje svůj nástroj především za formativní element, což dlouhodobě prokazuje v jedné z ústředních formací svého jazzového působení, v triu pianisty Michaela Wollneho. Jejich album Wasted and Wanted získalo v roce 2011 nejprestižnější německé ocenění ECHO v kategorii „Nejlepší jazzový ansámbl", Schaefer sám získal o rok později ocenění „Nejlepší německý bubeník".
Jeho záběr je neuvěřitelně široký, od hardcorového punku po Milese Davise, od free jazzových improvizací přes pop a elektroniku ke klasické, nové či minimalistické hudbě. Časopis Rolling Stone přišel s úvahou, že "při existenci Nobelovy ceny pro bicí by Eric Schaefer byl jedním z nejžhavějších kandidátů".
Album Kyoto mon Amour usiluje o vystavění hudebního mostu mezi japonskou a západní hudbou. Schaefer, v současné době praktikující Zen, mnohokrát navštívil Japonsko a věnoval dlouhá léta studiu tradičních japonských nástrojů. Na albu je reprezentuje Kazutoki Umezu, hráčka na koto, citeru s 13 strunami s posuvnými kobylkami, jejíž struny se rozeznívají plektry navlečenými na prsty. Klarinet a basklarinet ovládá Naoko Kikuchi a kvarteto doplňuje zastánce Nové hudby John Eckhard.
Hudba alba Kyoto mon Amour je improvizací japonské i evropské podoby a dává vzniknout novému tvaru. Příkladem budiž úvodní skladba Shoshu-san, ve které jsou veškeré barvy tónů a rytmické nuance samovolně podřízeny prosté kráse melodie. Baladická Kussa Karu Otome kráčí podobným směrem. Hiroshima mon Amour, původně doprovázející stejnojmenný film francouzské Nové vlny z roku 1959, evokuje v některých pasážích ranou tvorbu Jana Garbarka. Tengu dává vyniknout oběma klarinetům.
Album Kyoto mon Amour nenásilně prozkoumává nové možnosti vyjádření a inkorporací širších kulturních prvků se mu to znamenitě daří. Přes 400 let stará píseň Rokudan s kontrapunktem kota a klarinetu udržuje kontinuitu zenových mnichů, Ticket to Osaka – Lístek do Osaky naopak reflektuje horečnatost a uchvátanost velkoměsta. Shadow in the Woods – Stín v lese nás pak nechává ubírat se, kudykoli si zamaneme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.