Novinka Miroslava Vitouše přináší sbírku dialogů s jazzovými velikány

Mountain Call je do jisté míry časosběrným dokumentem. Kompilací dosud nevydaných nahrávek, které Miroslav Vitouš pořídil ve svém studiu Universal Syncopations v italské obci Clavesana v letech 2003 až 2010. Tedy v době, kdy pracoval na albech Universal Syncopations (2003), Universal Syncopations II (2007), Remembering Weather Report (2009) a Music Of Weather Report (2016, deska se točila v letech 2010 a 2011).

Než se posluchač ponoří do nálady, následuje střih.

Z výčtu uvedených titulů lze tudíž snadno odvodit i jména většiny hudebníků, podílejících se na Mountain Call. Z nahrávacích frekvencí zbyla Vitoušovi řada nevyužitých kousků. Především zdařilých, převážně improvizovaných duet s nedávno zesnulým klarinetistou Michelem Portalem (1935-2026). Ale také nahrávek s legendárním bubeníkem Jackem DeJohnettem (1942-2025), Bobem Mintzerem, který si tu zahrál na klarinet, saxofonistou Garym Campbellem a bubeníkem Geraldem Cleaverem.

„Nově“ slyšíme na albu i Esperanzu Spalding. Pochopitelně nikoliv jako basistku, ale vokalistku.

Rozhovory s Portalem

Právě intimní, melodicky nápadité, většinou kratičké dialogy s Portalem tvoří páteř alba a více než ospravedlňují jeho vydání. Album navíc i rámují. I když je druhá část dramaturgie desky věnována suitám s Garym Campbellem, Bobem Mintzerem a Esperanzou Spalding, na samý závěr zařadil Vitouš opět duet s Portalem, titulní Mountain Call. Což dalo jinak vlastně zvukově rozdrobené kolekci jednotící prvek.

Čtěte také

Miroslav Vitouš: Otrockou roli basisty už nehraju

Jediné, co přijde líto, je fakt, že některé z melodických nápadů nebyly ve své době pečlivěji rozvinuty a zůstaly jen v podobě nahozených fragmentů. Se stopáží mezi jednou a dvěma minutami.

Než se posluchač ponoří do nálady, následuje střih. Dojmem dotaženého, co do atmosféry důkladněji uchopeného a využitého nápadu budí jen titulní skladba Mountain Call, kde je kontrabas v sólové pasáži stejně zpěvný jako klarinet. A také zajímavě se vyvíjející a měnící kus Unexpected Solutions.

Což ovšem není výtka. Jak při improvizaci vznikly, takové jsou, a je dobře, že ony střípky mozaiky vycházejí. Aspoň tu naopak nehrozí vaření z vody.

Čarování s orchestrálními samply

Jack DeJohnette figuruje nejprve ve dvou kusech, vložených mezi dueta s Portalem. A v prvním případě náhlá změna instrumentace funguje dobře. Tribal Dance do toku rozvolněných motivů najednou vloží pevnou rytmickou šablonu. Zároveň je ódou na empatii a citlivost DeJohnettovy hry.

Miroslav Vitouš|foto:Vojtěch Havlík, Český rozhlas

Nad některé střípky studiových improvizací vložil Vitouš orchestrální samply, což je i případ druhého DeJohnetteova vstupu ve členité skladbě Epilog. Navzdory názvu nikoliv závěrečné. Vzhledem k oné orchestrální vsuvce jde spíše o přípravu na věci příští, či spíše sound příští. Vpád orchestru tu působí jako až trochu rušivé vynoření z komorní nálady. Ale záleží spíše na vkusu posluchače, leckdo může ono zvukové dosycení naopak uvítat jako zpestření.

Jinak komornímu vyznění alba se vymykají dvě suity. Krátké suity, nutno dodat. Vitouš tu využívá svoji banku orchestrálních samplů. Ve třívěté suitě Evolution je opět využita nahrávka bicích nástrojů Jacka DeJohnetta, roli sólisty dostal Bob Mintzer. Necelých sedm minut suity působí programně, lehce romantizujícím dojmem. Bubenická gradace finále Evolution: Fulfillment je další DeJohnetteovou hvězdnou chvilkou.

Škoda jisté zvukové a kompoziční nevyváženosti suity, kdy se třetí věta vytratí jaksi do ztracena. Ale tak to holt občas v evoluci chodí.

Druhá, pětivětá suita Rhapsody oproti tomu tvoří logickou, uzavřenou klenbu, s citlivěji využitými orchestrálními vstupy. A hlavně s excelentní Esperanzou Spalding. Ať už zpívá na konvenční text, koloratury či komunikuje se saxofonem Garyho Campbella.

Konstantou napříč albem samozřejmě zůstává emotivní Vitoušova hra. Melodicky nápaditá, empaticky komunikující s muzikantskými partnery. Hladce přecházejí mezi dramatičtějšími a rozjímavými pasážemi, elastickými rytmickými figurami, jemnými, rozevlátými vyhrávkami a přebíráním sólové role.

Album opět potvrzuje vše již dávno známé. Vitouš se právem stal jednou ze zásadních jazzových osobností. Album Mountain Call obstojí v jeho diskografii se ctí.