Novinka z jazzového skicáře Jana Hammera

Přísloví o staré lásce, která nerezaví, platí i pro jednoho z mezinárodně nejúspěšnějších hudebníků českého původu. Jan Hammer skládá na desce Sketches In Jazz poklonu svým jazzovým inspirátorům Davisovi či Evansovi.

Skladatele a klávesistu/multiinstrumentalistu ctí dvě celkem odlišné skupiny posluchačů, byť průniky se nevylučují. Ti jazzoví, kteří adorují vklad Jana Hammera do vývoje jazzrocku hlavně v dobách, kdy hrál s Mahavishnu Orchestra nebo jamoval s Jeffem Beckem, a nezapomínají ani na jeho české akustické začátky s Junior Triem s bratry Vitoušovými.

A příznivci scénické hudby od Šíleně smutné princezny přes Miami Vice dál, potažmo popu a pop rocku. První z nich však už nečekali, že by se pianista ke svým kořenům nápadněji, ba programově vrátil. Stalo se, i když jde asi pouze o epizodu.

Důvod pro vznik alba Sketches In Jazz popsal Jan Hammer na svém facebookovém profilu důvěryhodně: „Chtěl jsem se zaměřit na muziku, která mě tolik inspirovala, když jsem byl mladší… na jazz.“

Muzikant zároveň vysvětlil, jak citují třeba na serveru All About Jazz, že jazzové „myšlení“ vlastně nikdy neopustil. I když tvořil krajně chytlavý, popový materiál. „Jazz je neoddělitelný od improvizace. A improvizace vždy zůstávala palivem pro moji cestu. Dovedla mě i k tomu, abych tímto projektem uzavřel kruh.“

Svoje stálé propojení s jazzem dokládá Hammer na album Sketches In Jazz i starším motivem, přirozeně přetaveným do jazzové verze. Konkrétně skladbičkou Magic Theater, kterou původně zkomponoval pro filmové experimenty s počítačovou animací a vydal na elektronickém, synh-popovém titulu Beyond The Mind’s Eye (1992). Přirozeně zapadne i mezi jazzové skici nového alba, upravená díky syntetickému zvuku trubky do vzdáleně „davisovské“ podoby.

V dalších miniaturách pak skladatel smeká klobouk i před dalšími konkrétnimi „velkými učiteli“. Hned v úvodní „triové“ (viz dále, nejde totiž zřejmě tak úplně o trio) Deep Pool třeba před Billem Evansem. Následující mainstreamový kus My Father’s Vibe pak věnoval s nostalgickou elegancí otci, lékaři a jazzovému hudebníkovi, vibrafonistovi a basistovi.

Krátké neznamená chudé

Album Sketches In Jazz je relativně krátké, necelých třiadvacet minut. A nejdelší z deseti skladbiček, smooth-jazzová First Light, sotva překročí tříminutovou stopáž. Dojde dokonce na minutovou miniaturku Blue 3. Posluchače uvyklého jazzovým mustrům překvapí, proč některé nosné motivy Hammer prostě improvizačně nerozvinul, vždyť k tomu přímo vybízejí. Na desku dal skutečně „jen“ skici.

Jenže autor podle vlastních slov zhutnil nápady do krátkých, sevřených útvarů naschvál: „Chtěl jsem naznačit, jak se moje nápady vyvíjejí. Podobně, jako když malíř vytvoří skicu plánovaného díla, než se pustí do malby.“ Skici tak doslova lákají k dalšímu uchopení. Bude zajímavé sledovat, zda se k nápaditým melodickým linkám přihlásí další muzikanti... Nebo třeba sám Hammer v živém provedení?

Ono zkrácení výrazně melodických skladbiček má ještě jeden efekt. Celek zní „záživně“ i pro zmíněnou popovou skupinu Hammerových fandů. Nejen baladu Solitude s měkoučkými vyhrávkami elektrického piana si lze představit jako titulkovou píseň nějakého sentimentálního filmu. Totéž platí třeba pro chytlavou náladovku Mood 2.

Janu Hammerovi se vlastně podařilo natočit album ve stylu dva v jednom. Sketches In Jazz může díky jazzovému jazyku a zároveň líbezným melodiím bavit příznivce obou skladatelových (často se protínajících) „žánrových rovin“. Popové i jazzové, ač mimo sféru vyznavačů jazzu revoltujícího a hledačského.

Hammer mimoděk zapracoval i jako jazzový popularizátor pro posluchače, kteří považují jazz za cosi příliš zakukleného, určeného jen pro specializované publikum. I proto je tahle zábavná deska užitečná, byť o žádné posouvání hranic, experimentování a mimořádné hráčské výkony tu nejde.

Jediné, co působí u alba vzdávajícího hold tradičním podobám jazzu trochu zvláštně, je syntetický sound. K digitálně publikované nahrávce v době psaní článku nebyla k dispozici dokumentace, ale soudě podle zvuku si natočil Hammer většinu nástrojů sám (pokud ne všechny, byť některé „komunikace“ působí věrně). Včetně syntezátorových dechů, basových linek, rytmických smyček, jak tomu bylo i na řadě předchozích alb a záznamech scénické hudby. 

Skladatel prostě nezapírá ani starou lásku k jazzovým inspiracím, ani tu pozdější k technologiím. Můžeme si akorát představovat, jaké by to bylo, kdyby vysekl opravdu pravověrné jazzové album v kombu a naživo. Evidentně by mu to pořád šlo.

Jan Hammer – Sketches In Jazz

Label: Red Gate Records, 2020

www.janhammer.com