Od Armstronga k Bécaudovi: Michal Bystrov o své nové knize

15. květen 2023

Zahraniční hudební legendy, které vystoupily v Československu. To je hlavní téma rozsáhlé publikace nesoucí název „Od Armstronga k Bécaudovi“ publicisty a hudebníka Michala Bystrova. Na aktuálním ročníku festivalu Svět knihy jsme s autorem, který na titulu pracoval přes deset let, pořídili rozhovor, který si zde můžete poslechnout ze záznamu.

Mezi klíčové záměry knihy, která nestojí jen na dobových recenzích, ale třeba na i analýze zahraničních zdrojů, je snaha pochopit, co cestám zahraničních umělců předcházelo, v jaké fázi kariéry se významní hosté nacházeli a v neposlední řadě prozkoumat, jak nás změnily a my změnili je.

Mnozí hosté bořili dobové stereotypy, řada z nich způsobila doslova davové šílenství na nádražích. Přitom příjezdy Louise Armstronga, Elly Fitzgerald nebo Dukea Ellingtona byly doslova chaotickou shodou okolností. Československo si i proto nejednou přivodilo ostudu po pořadatelské stránce, ale téměř vždy všechny trpkosti, improvizace, a dokonce i politické vlivy doslova přejelo nadšení československého publika.

Nejednou šlo pro české posluchače o zlomové životní momenty: „Teď si vybavuju, že třeba Jan Vodňanský viděl v Lucerně Yvese Montanda a byl tím ovlivněn na celý život. Dokonce se kvůli tomu začal učit francouzsky. Zároveň se ve vzpomínkách opakuje i určitá malost malé země, do které přijede velká hvězda. Nejvíce je to akcentováno v období komunismu, ale je to záležitost i první a druhé republiky. Dost často se třeba řešily obrovské honoráře, zatímco tady se tvrdilo, že není na kulturu,“ říká Bystrov.

Pot, slzy a perzekuce

Strhující výkony Elly Fitzgerald nebo Louise Armstronga měnily někdy i ideologická přesvědčení. Pregnantní je to znát na jedné ze vzpomínek použitých v knize v podání Josefa Škvoreckého, který popsal pohled do publika takto: „Mezi nimi jsem viděl také rozvážně tleskat muže, jenž mi v roce 1951 zachmuřeně vysvětloval, že tato hudba je projevem úpadkové buržoazie, a káral mě, že jsem mu narušil ideové působení, když jsem na jedné vojenské besedě hájil útvarový soubor, který hrál znělku s mírovým textem v rytmu foxtrotu a s kansaskými riffy žesťů. Chtěl bych věřit, že očistná síla té ryzí muziky hnula i čímsi v jeho duši, ale nemohu se zbavit stínu podezření.“

Recenzi Josefa Škvoreckého komentuje host rozhovoru takto: „V letech 1947 a 1948 měl Lubomír Dorůžka, velký kamarád Josefa Škvoreckého, velké problémy s vydáváním časopisu jménem Jazz, což je pro naši jazzovou kulturu naprosto zásadní periodikum. Vycházelo pouhé dva roky, než ho komunisté zařízli. Snahy lidí typu Lubomír Dorůžka byly neustále ideologicky napadány lidmi, kteří však s příjezdem Louise Armstronga nadšeně tleskali.“

Co na to můj právník?

V závěru se náš rozhovor zaměřil na další specifikum nejedné země za železnou oponou, a to lokální intepretace skladeb. Melodii skladeb amerického zpěváka Johnnyho Cashe československé publikum mohlo znát díky Pavlu Bobkovi. Kniha poskytuje jeho vzpomínky na osmasedmdesátý rok takto: „Dostal jsem pozvání na americkou ambasádu na matiné s Johnnym Cashem. Přijel taxík, taková otřískaná volha, a z ní se vysoukal dvoumetrový Johnny Cash. Svým zjevem si mě okamžitě získal. Říkal jsem si, když jsem ho viděl, tak to má bolševik už na kahánku, když Johnny Cash jezdí volhou po Praze. No, nebylo to ještě tak horké, ale událost to každopádně byla.“

Samotný Cash působil po většinu času vřele a některé interpretace i pochválil, ale jeho upřímnost vůči Bobkovi je legendární: „Když Cashovi řekl, že zpívá ‚nedělní ráno‘, tak se ho autor na oplátku zeptal, jestli o tom ví jeho právník. Což je velmi dobrá otázka, protože v drtivé většině případů o tom jejich právníci nevěděli. Ale interpreti se i po tomto zjištění chovali vlídně. Johnny Cash mimo jiné ocenil nahrávky Greenhorns. Stejně tam Armstrong upřímně chválil Suchého a Šlitra,“ říká Bystrov.

Celý rozhovor s Michalem Bystrovem poslouchejte výše ze záznamu.

autor: Daniel Sywala
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.