Oskar Török rozpoutal sólové živly

U tak výrazné hráčské osobnosti byla absence kapelnického alba vážně s podivem. Jistě, Oskar Török se dokázal sólově prosadit třeba ve Vertigu. Měl zásadní roli sólisty např. v Sato-San To, někdejším projektu bubeníka Thoma Heriana. Jeho jméno figurovalo na prvním místě v názvu alba tria Oskar Török/Jiří Slavík/Vít Křišťan (2017). Tehdy byl ovšem hlavním autorem a iniciátorem sestavy Vítek.

„A kdyby bylo vydání sólové desky jenom na mě, tak k němu nedojde nikdy. I když jsem to velmi chtěl, protože spousta lidí mi dávala impulsy a kdo mě zná, ptal se, kdy už udělám něco sám za sebe,“ přiznal Oskar v chystaném rozhovoru pro časopis Harmonie.

Naštěstí Oskara k desce vyhecoval saxofonista a klarinetista Nikolaj Nikitin, předseda bratislavského sdružení Hlava XXII, zahrnujícího i vydavatelství.

Oskar Török Sextet|foto:Ario Omidvar

„Celé to začalo Nikolajovým nápadem natočit Elie Quintet. Což byla kapela, ve které jsem hrával někdy před pětadvaceti lety ještě v Bratislavě. Prý jestli bych do toho šel. Upřímně jsem mu odpověděl, že v tom nevidím žádný smysl. Nepotřebuji se tam vracet, každý už jsme hudebně úplně jinde. Tehdy jsme dělali hard bop, bylo to fajn, všichni jsme se na tom hodně naučili. Ale je to minulost,“ vysvětluje Oskar.

Ale příběh pokračoval: „Chvíli bylo ticho, ale asi za dva týdny se ozval Nikolaj znovu: ‚Poslouchej, mě tím pádem zůstal nevyužitý grant na CD. Chceš si ho nahrát?‘ No jasně, že jsem chtěl.“

Pro album zvolil Oskar obsazení sexteta, které si vyzkoušel živě díky objednávce koncertu od Mikulášského jazzového festivalu (nyní přejmenovaného na Jazzy Fest). A krom tří předem zkomponovaných kusů převládající formu „živelné“ volné improvizace.

Setkání živlů

Slovním koncepcím a názvům skladeb nemůžeme v jazzovém světě často přikládat příliš velkou váhu. Pravidelně vznikají ex-post. Podle hotové muziky, díky náhodnému impulsu.

Bylo tomu tak i v případě Oskar Török Sextet. „Koncepce vznikla kvůli povaze nahraných jamů. Vyšly tak dobře, že se na nich dala deska postavit,“ prozradil Oskar.

Ovšem názvy kusů či přesněji kompozic v reálném čase jako Zem, Voda I až III a Oheň, Vzduch I až IV k náladě hudby sedí výborně. Odkaz na dávnou teorii předsokratiků o čtyřech živlech dává albu kontext a přispívá k náladotvorbě.

Psané kusy pak tvoří páteř alba. Hned úvodní Ťuki-ťuki-ťuk! s rozváděním několika motivů včetně „orientálního“, je příjemně chytlavý. Dobrým nápadem bylo i podpořit téma pěveckými party. Exceluje v nich nejen Simona Hulejová, hlasivky zapojil i kapelník.

Zásadní kompozicí je jistě i Natan. Oskar ji napsal pro syna a natočilo ji už kvarteto Limbo na letošní album Spirit Of Chaos. Nyní autor uchopil kompozici znova a rozpracoval ji do košatější podoby s klavírní harmonií (oproti strollingu Limba tak působí „chytlavěji“) a doplnil koloraturou tvárného a barevného vokálu Simony Hulejové. K prozpěvování jásavého, jakoby folklorního motivu se na závěr nechá strhnout opět i samotný Oskar.

Dojmem „psané“ hudby ovšem působí i řada improvizovaných kusů, což má být pochvala. Hudebníci nevaří z vody, ale dávají do hry řadu nápaditých témat k rozvíjení i filigránských motivků. Jamy mají hlavu a patu, udrží jednotnou formu a neutrhnou se ze řetězu.

K nevědomým inspiracím přitom těkalo sexteto porůznu. Třeba groovy i sound jamů označených jako Krútenie může evokovat práci průkopnických elektrických sestav Milese Davise.

Po živlech pojmenované jamy zase směřují někam do hájemství ECM. Samozřejmě aniž by šlo o kopii, natož plagiát, jde jen o příbuzné dojmy a nálady. A na tom nechat se podvědomě ovlivnit tím nejlepším není nic špatného.

Ač Oskar zůstává nesporným sólistou a jeho tón a charakteristické melodické postupy albu dominují, do alba se naplno položili všichni hudebníci. Nejde tu o pouhé sidemanství, ale o labour of love.

Brazilský, ve Vídni žijící bubeník Matheus Jardim dokáže hrát zároveň razantně i s odzbrojující vzdušností a lehkostí. Od basisty Juraje Grigláka, dávno právem jedné z instrumentálních hvězd slovenské scény, nejde čekat nic jiného než naprosto brilantní a zároveň empatický přístup k hudbě. Stejně jako od sehraných dlouholetých spoluhráčů Nikolaje Nikitina a Ľuboše Šrámka.

Ke zdařilému albu skvěle sedne idiom „pozdě, ale přece“. Doufejme, že druhá profilová deska nezabere Oskarovi další čtvrtstoletí.