Poslouchám úplně všechno… jenom tu dechovku nemusím, říká Pavel Razím
Jaká hudba formovala nadžánrový vkus bubeníka Pavla Razíma, známého z nahrávek a koncertů Yo Yo Bandu, Michala Pavlíčka, Jana Spáleného a ASPM nebo Framus 5? Jistě, že byl mezi ní i jazz. Vše se dozvíte v říjnové Jazzotéce.
Když dostal Pavel Razím za úkol vybrat na úvod vlastní nahrávku, zvolil samozřejmě skladbu jazzovou, v obsazení klavírního tria: „Skladbu Dark Places, která se mi prostě líbí jako písnička, bez ohledu na moji roli v ní, z desky, co jsme natočili s triem Mark Aanderud, Vítek Švec a já v roce 2002.“
Zmíněné trio s mexickým pianistou Markem Aanderudem nefungovalo dlouho: „Jen asi dva nebo tři roky, protože tehdy tu Mark žil a teď zase lítá někde po světě, ale poštěstilo se nám udělat tuhle desku, která dostala i nějakou cenu“, vzpomíná host.
Pavel Razím je nejen výtečný bubeník, ale i pohotový a vtipný glosátor. Po narážce, že je vyhlášený bubeník, se kterou nelze než souhlasit, reaguje: „Kde mě vyhlašovali?“ Humorné „postesknutí“ je samozřejmě výstižné: Ačkoliv jsou vyhlášení mezi lidmi z branže, jmen sidemanů si širší kulturní veřejnost všimne málokdy. Leckdo zná samozřejmě Michala Prokopa a Framus 5, ale jména členů kapely si vybaví jen nadšenci.
Když dojde na gró Jazzotéky, domácí diskotéku hosta, konstatuje Pavel Razím: „Nejsem sběratel, v tom smyslu, že bych si dělal edice oblíbených kapel, jel na kvantitu. Ale vinyly mám. Měl jsem jich hodně, ale ty jsem dal synovi. Nyní začínám zase pomalu, tu tam něco paběrkovat.“
A když dojde na preferované žánry, Razím sympaticky konstatuje: „Poslouchám úplně všechno.“ Akorát se host s hostitelem shodnou, že neradi dechovku.
Pavel Razím v klipu Michala Prokopa:
Bubenická hitparáda
Výběr nahrávek, které Pavel Razím přinesl do rozhlasového studia, je „hodně bubenický“. Proč zvolil host jako prvního oblíbence Vinnieho Colaiutu?
„Pro mě je to neuvěřitelný člověk. Nazývají ho stylovým chameleónem, což je pro mě takové úsměvné. Ale on zahraje naprosto špičkově jakoukoliv hudbu. Naživo jsem ho viděl hrát s jazzovým triem takovým způsobem, jako kdyby celý život hrál jen jazz. A pak jsem ho viděl asi sedmkrát se Stingem, a zase šlo o nářez, jako kdyby nedělal nic jiného. Natočil desku s metalovou kapelou Megadeth, a kdybych to nevěděl, typuji, že to hraje člověk od narození ponořený do metalu. Přitom má Colaiuta neuvěřitelný vkus a umí dokonale vystihnout, co která hudba potřebuje.“
Od Colaiuty zazní v Jazzotéce jazzrockový kus I’m Tweaked z bubeníkovy eponymní sólové desky z roku 1994. Pro příznivce jiných nástrojů ještě dodejme, že důležitý part dravé, zkreslené elektrické kytary tu hraje Michael Landau.
Budeš učit!
Po absolvování vojenské hudební školy v Roudnici nad Labem nastoupil Pavel Razím k posádkové hudbě do Prahy. „Ale protože jsem chtěl hrát i jinou muziku, než se hrála s posádkovou hudbou, začal jsem soukromně chodit na hodiny k Vláďovi Žižkovi, který mě pak vzal i na Ježkárnu. Maturitu už jsem měl, tak jsem chodil jenom k němu a na pár dalších předmětů, tudíž mám druhé absolutorium na Ježkárně.“
Povídání se stočí i na fakt, že ještě dlouho poté chodil Razím na hodiny k Miloši Veselému. Protože ti opravdu dobří jsou dobří jenom proto, že se nikdy nepřestanou učit. A poté po Veselém nastoupil sám jako pedagog na Pražskou konzervatoř:
„On mi to pan profesor v podstatě nařídil. Prohlásil ‚já jdu do penze a ty budeš místo mě učit‘. A protože jsem byl jako voják zvyklý poslouchat, tak učím.“
Ještě prozraďme, že jako svoje naprosté hvězdy jmenuje Pavel Razím jedním dechem Buddyho Riche, Johna Bonhama z Led Zeppelin a Billyho Cobhama. Od posledně jmenovaného pustí skladbu Walking In Five ve verzi z alba Paradox (1996). Poslechněte si celou konverzačně odlehčenou a „hodně bubenickou“ Jazzotéku v říjnové premiéře nebo ze záznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.