Potterův sólový korona-orchestr nepůsobí depresivně

Posledních několik let se tento postup stává běžnějším i u alb jazzových ‒ ať je to Jacob Collier nebo Nate Wood (ten dokonce v reálném čase), Kurt Rosenwinkel nebo na části alba Finding Gabriel u Brada Mehldau. Rosenwinkelův a Mehldauův generační druh Chris Potter k tomuto tématu přispěl svým novým počinem There Is A Tide.

Album bude určitě provokovat k diskuzím. Je možné, že ve svém okruhu najdete známého, který šmahem vyjmenuje, koho by si raději představil za bicími nebo u kytary ‒ nebo vám vysvětlí, že k jazzu konceptualismus nepatří. A There Is A Tide rozhodně je jakýmsi koncepčním albem je. 

Rozhodně tak alespoň působí nejen díky metodě, kterou Potter k nahrávání zvolil, ale i díky posloupnosti názvů skladeb. Jazz by skutečně měl být v ideálním případě ve znamení vzájemné interakce muzikantů, s důrazem na kouzlo okamžiku. Jenže ‒ situace, která zavládla na jaře 2020, tyto možnosti citelně omezila. Což znamená, že muzikanti stojí před volbou, zda přestat hrát úplně, nebo zkusit jiné, dosud nezvyklé postupy.

There Is A Tide se tedy dá vnímat i jako zpráva, kterou autor- interpret podává o svém prožitku nelehké situace. A co je velmi důležité, album rozhodně nepůsobí depresivně. Zážitek z poslechu je naopak velmi pozitivní, ruku v ruce s posloupností názvy tracků. 

„One man band“, který desku nahrál, má dvě nesporné výhody: Chrise Pottera coby svérázného skladatele, s osobitým autorským rukopisem; pečlivého aranžéra s vtipnými postupy. A také Chrise Pottera jako sólistu. O jeho virtuozitě není dnes už třeba dlouhého rozepisování. Co je však pozoruhodné (i když v podstatě logické), ať je sólo hráno na tenorsaxofon nebo basklarinet (viz např. Like A Memory), je to pořád Chris Potter. 

Slušivá „bigbandová“ aranžmá

Skladatelsky se jedná spíše o rozvíjení stylu předchozích alb Sirens nebo Imaginary Cities. Potterovu kapelu Underground asi nejvíce připomene skladba Rising Over You ‒ kde se pak pomocí nenadálého střihu ocitneme ve světě, který dává vzpomenout na Potterovo dávné působiště, legendární Steely Dan (zde mj. uslyšíme i sólo na Bb-klarinet). Taková přirovnání jsou ovšem velmi přibližná, Potter se s každým albem vyvíjí. Dlužno podotknout, že většina aranžmá z There Is A Tide by po drobném přepracování slušela modernímu big bandu.

Možnosti vícestopého nahrávání v digitálním věku jsou patrně neomezené, nicméně There Is A Tide v žádném případě není megalomanský počin. Občas mohou překvapit klávesové plochy, jako je třeba zvuk varhan v Like A Memory nebo Oh So Many Stars; nástup „kapely“ po předehře As The Moon Ascends má díky klávesám až evropsky prog-fusion nádech. Ale ve všech případech je zvuk použit zcela funkčně, jinými slovy: Všímáme si jej, protože si jej všimnout máme. V úvodu posledně zmiňované skladby jsou naopak velmi nenápadně zaranžované perkuse. 

Předehra k řádnému albu?

Chris Potter údajně mezi důležité hudební vlivy řadí i country ‒ což se na novém albu projeví např. ve skladbách Drop Your Anchor Down (se sólem na příčnou flétnu) nebo Rest Your Head (s vedoucí úlohou Bb-klarinetu). Co se obecně kytary týče, na novém albu převládá spíše čistý zvuk, nicméně v závěrečné New Life (In The Wake od Devastation) se nám dostane jemného zkreslení i plochy s reverzním delayem. U některých kytarových doprovodů se pak může posluchači zdát, že slyší Potterova dlouholetého spoluhráče Adama Rogerse. V Mother Of Waters zase doprovází sólo sopránsaxofonu dva elektrické klavíry.

V rámci zachování optimistického vyznění alba se člověku chce napsat, že Chrise Pottera nic nezastaví. Podle rozhovoru na webu Jazz Weekly se na duben r. 2021 chystá vydání nového alba jeho tria Circuits. Do té doby navrhuji naposlouchat si There Is A Tide, na němž Potter nastavil (nejen sobě) laťku opět o něco výš.