Princ na bílém koni, co nemyje nádobí. Jak se mýlíme v čekání na opravdovou lásku?

Co je opravdová láska?

Té otázky se bojím, to je jako otázka „Co je život?“ (smích). Může mít stručnou odpověď, že je to specifický soubor emocí a prožitků, ale můžeme na ni strávit zbytek života a stále podle mě nenajdeme tu správnou odpověď. Budu se snažit odpovídat jako člověk, jako žena, která příští týden oslaví 10 let manželství a asi 13 let posledního vztahu. Jako psychoterapeutka, která často pracuje s lidmi, kteří přicházejí s nějakou bolestí s láskou, ať už v páru nebo samostatně. Hledáme odpovědi. Nerada bych toto téma zarámovala svojí definicí, protože jsem ani na žádnou nepřišla, když jsem se připravovala. Ale říkám si, že bychom spíše mohli mluvit o tom, co do lásky patří a nepatří. Pro mě je asi nejdůležitější, že láska pro mě není jeden bod. Není to jedna situace, jeden stav, který se nějakým způsobem konsteluje s jednou konkrétní osobou. Ale je to opravdu hodně o práci, o závazku, o dlouhé cestě, která lásku doprovází. Takže je to spíše dlouhý proces. 

Jsme všichni schopni lásky, je vrozená?

Debata Moderní lásky v Kasárnách Karlín na Prvního máje|foto:Nikola Remešová

To je další těžká otázka. Myslím, že se dotýkáme tématu, které je spíše otázkou víry než statistiky nebo evidence-based přístupu. Ráda bych si myslela, že se všichni rodíme s láskou, ale myslím si, že je to spíše dovednost, kterou získáváme během života. Pokud tuto dovednost nezískáme, zejména v raném věku, může to znamenat, že se narodíme do bolestivých situací. Ať už jde o děti, které přišly na svět po znásilnění, nebo po tragické nehodě. Třeba jim zemřel otec, než přišli na svět a matka to mohla těžce snášet. Přicházejí děti na svět ve válečných konfliktech, kdy si neumíme představit a domyslet, čím procházejí matky a těhotné ženy, jakou hormonální a chemickou dysbalancí trpí a co všechno přenáší na dítě, když se poté narodí a pokračuje v náročném vývoji. Takže si umím představit, že je těžké dávat a cítit lásku a dostávat ji od lidí, kteří nemusí být rodiči. Bylo by krásné, kdybychom se všichni rodili s tím, že lásku umíme přijímat a dávat. Ale možná je nadějné, že se to dá naučit, ale nikdy to není jistota. To není dogma, že to tak je. 

S jakými mýty se ohledně pravé lásky v praxi setkáváš?

Debata Moderní lásky v Kasárnách Karlín na Prvního máje|foto:Nikola Remešová

Podle mého názoru je první mýtus spojený s představou, že existuje nějaká pravá láska, respektive že každý z nás má někde svého okouzlujícího prince nebo princeznu, kterou máme hledat. To může být velkou pastí, ve chvíli, kdy si napíšeme předpoklady vhodných partnerů na seznam, který si postupně odškrtáváme. Pracuji hodně s lidmi z korporátů, takže klienti jsou často velmi sofistikovaní a propracovaní a mají na to tabulku. Je to dobrá práce, tabulky je hezká, ale do světa emocí až tak nepasuje. Je mýtus, že máme jako archeologové někde najít přesnou kostru, která na nás bude pasovat a s daným konkrétním člověkem a s nikým jiným nepoznáme tu pravou lásku. Myslím si, že to je velký mýtus a velká blbost. 

Pracuji často se zamilovanými lidmi. Je zajímavé, že všichni opakují podobné věci, jako je pocit, že už se známe strašně dlouho. Ale možná větší krása je, že když nás ten člověk pozná, zjistí, že máme nějaké nedokonalosti a pořád s námi v tom vztahu je.

Debata Moderní lásky v Kasárnách Karlín na Prvního máje|foto:Nikola Remešová

Přesně tak. A že jsme oba ochotni jít do kompromisu a hledání a neustálého znovu přijímání toho člověka i přesto, že nás neuvěřitelně vytočil, ne-li ještě něco jiného. A že fakt, že nás naštve nebo udělá něco, co je hodně těžké se s tím vyrovnat, ale zároveň to musí mít nějaké hranice. Zase bychom neměli být schopni ani ochotni přijímat všechno, odpouštět všechno. Potřebujeme nějakou dobrou hranici pro nás, za co už nepůjdeme, co už přesáhne to, kdy řekneme, ale dál už nemám zájem. 

Poslechněte si celý rozhovor o opravdové lásce.