Redman, Mehldau, McBride & Blade zahráli v Praze s dušičkovou důstojností

3. listopad 2022

Americká superskupina odehrála 2. listopadu v pražské Lucerně v rámci festivalu Prague Sounds koncert dle očekávání konzervativní. Ovšem mistrovsky a krásně konzervativní. Balady sváděly k rozjímání jistě nejen díky dušičkové náladě večera.

Ale ne, že by kvarteto svrchovaných melodiků neumělo šlápnout na plyn a hnát se dopředu ve vyšponovaných, tempově svižných bopových náporech. Hned úvodní kus Floppy Diss se zařadil k interpretacím vysokooktanovým. Se střelhbitými unisony tématu, Redmanovou ekvilibristikou na (v této skladbě sopránový) saxofon a rozjařeným, hravým Mehldauem, který do svého sóla prostřelil třeba hravou melodickou citaci z Gershwinovy Rapsodie v modrém. Odkazy na klasiku ostatně pianista vtipně sázel do improvizací i v dalších skladbách.

Nicméně celkově působil koncert spíše zadumaným dojmem, což ale mohlo být dáno i uspořádáním sálu či pouhým subjektivním dojmem pisatele. Právě velká „díra“ mezi muzikanty a prvními stolečky v hledišti a vůbec rozvolněný prostor sálu vedl spíše k individuálnímu prožitku než k těsné komunikaci a sdílení koncertu, který by pochopitelně vyzněl úplně jinak v klubovém prostředí.

Což není výtka, hvězdy téhle velikosti i s jejich publikem do klubu nevtěsnáte a Joshua Redman, Brad Mehldau, Christian McBride a Brian Blade neboli „MoodSwing Reunion Quartet“ dělali vše pro to, aby vzdálenosti překlenuli a nehrozil žádný chlad. I když i oni měli možná chvílemi kontemplativní „dušičkovou“ náladu, vždyť i v Americe se ctí All Soul’s Day.

V Kite Song se autor skladby Redman chopil tenoru a dopřál si delší hloubavý sólový úvod, kdy vynikla vytříbenost tónu a zároveň ohromný tah za melodií. Poté dostal prostor především Blade, který, ač za bicími, je vlastně také melodikem. I když všichni předváděli malé zázraky (nebo snad „samozřejmosti“ pro tak famózní instrumentalisty?) v sólech i komunikaci.

Rejoice, první vzpomínka na legendární desku MoodSwing (1994), pak svým zdvihem z dramatického úvodu se sestupným riffem kontrabasu do zpěvného motivu, a později do swingujícího kvapíku s kráčející basovou linkou pod rozdováděným Redmanovým sólem, měla sílu vyvolat euforii. Kterou Mehldau opět elegantně bluesově převedl zpět do přemýšlivé roviny.

Sweet Sorrow jako referenční bod

Jímavá bluesová balada Sweet Sorrow, kde Redman čaroval na tenor se svojí typickou robustností, ale zároveň bez mrknutí oka vyjížděl do „netenorových“ výšek, nabídla zajímavé srovnání. Na minialbu Captured Live! (1995) s koncertními záznamy z roku 1994, je velmi pěkně provedená verze. Ta pražská ovšem měla stejnou vnitřní sílu, stejný spodní proud. Pokud pánové tvrdí, že se za víc než čtvrtstoletí mezi nimi nic nezměnilo a i po reunionu se dostavila stejná atmosféra, stejně niterná komunikace“, nevymýšlejí si. Tohle byl jeden z důkazů.

Ve Sweet Sorrow také Christian McBride nikoliv naposledy ukazoval, jak se má hrát sólo na kontrabas smyčcem. A že to opravdovému mistrovi vůbec nemusí ubírat z volnosti a elastičnosti hry a omezovat kaskády krátkých not. Ale především, zrovna ve „Sladkém truchlení“ kulminovala ona dušičková nálada.

Pro příznivce straight ahead jazzu, kteří se nevyžívají v experimentech a atypičnostech, velmi příjemný zážitek.

Náladu svojí skladby Father uvedl citlivým až tklivým pianem Mehldau, kterému přizvukoval návratem k subtilnějšímu sopránovému saxofonu Redman. Nicméně pianista brzy, ve střední části, nahodil původně nostalgickou skladbu do atmosféry hravé, opět s využitím kratičké jásavé citace Gershwina v sóle.

Hvězdné kvarteto se neomezovalo pouze na repertoár tří společných alb. První výjimku představovala skladba Sitting On A Cloud z profilové desky Gettin‘ To It (1995) Christiana McBridea. Na další oživení pak došlo v přídavcích. Balada Sitting On A Cloud logicky nahrála na hvězdnou chvilku především autorovi, opět elegantně přecházejícímu na hru arco, ale do nálady se vzorově položili všichni.

Silly Little Love Song je opravdu prostinký „barový cajdáček“, uklidňující a trochu přeslazený, jenže na závěr hlavního bloku koncertu se hodil dobře a MoodSwing Quartet ho samozřejmě posvětil brilantní interpretací. A závěrečná gradace, ve které Redman posílal zvuk tenoru až kamsi do stratosféry, nezněla „barově“ a „cajdavě“ ani náhodou, to spíš z onoho kontrastu zamrazilo v zádech.

Čtěte také

Jistě, struktura skladeb většinou v tradičním duchu téma – improvizace – téma s důrazem na přehlednou, přístupnou melodičnost by mohla působit až stereotypně. Kdyby ovšem nehráli muzikanti tak nápadití a vynalézaví. A kdyby témata nebyla tak rafinovaně, v dobrém slova smyslu chytlavá. Pro příznivce straight ahead jazzu, kteří se nevyžívají v experimentech a atypičnostech, velmi příjemný zážitek.

O čemž víc než jasně vypovídaly závěrečné ovace vestoje, které „vygenerovalo“ dravé uchopení Straight Ahead, standardu z pera Kennyho Dorhama. A také druhý neplánovaný přídavek, opět zklidňující, ukolébávající balada Sky Turning Grey (původně z Mehldauova alba Highway Rider z roku 2010). Přídavek vydupaný a vykřičený nadšeným publikem navzdory Redmanově omluvě po téměř dvou hodinách produkce, že „kapela už vážně musí končit, potřebujeme se dostat co nejdříve do Budapešti, kde hrajeme zítra“.

A MoodSwing Reunion – Lucerna, Velký sál. 2. 11.

Joshua Redman – saxofony

Brad Mehldau – piano

Christian McBride – kontrabas

Brian Blade – bicí

Playlist koncertu:

 

1.    Floppy Diss – Christian McBride

2.    Kite Song – Joshua Redman

3.    Rejoice – Joshua Redman

4.    Sweet Sorrow – Joshua Redman

5.    Father – Brad Mehldau

6.    Sitting On A Cloud – Christian McBride

7.    Silly Little Love Song – Joshua Redman

8.    Přídavek 1: Straight Ahead – Kenny Dorham

9.    Přídavek 2: Sky Turning Gray – Brad Mehldau

Spustit audio

Související