Rozhovor měsíce: Miles Davis tam a zase zpátky

3. květen 2017
02273907.jpeg

V roce 2016 jsme slavili hned dvojí davisovské výročí, 90 let od narození a 25 let od úmrtí slavného hráče. Při této příležitosti se i u nás konalo několik vzpomínkových akcí. Jednou z nich byla i diskuse několika jazzových kritiků a hudebníků v klubu Jazz Dock, kterou uspořádal časopis UNI (20. října).

Byli jsme samozřejmě u toho a celou, téměř dvouhodinovou debatu o tvorbě a odkazu Milese Davise jsme pro vás zaznamenali.

U kulatého stolu v pražském Jazz Docku zasedli jazzový publicista Antonín Matzner, pianista a skladatel Emil Viklický, hudebník a umělecký ředitel JazzFestu Brno Vilém Spilka, šéfredaktor hudebního měsíčníku Full Moon Michal Pařízek a saxofonista Marcel Bárta. Debatu uváděli hudební publicisté Ondřej Konrád a Ondřej Bezr.

Jak uslyšíme v mimořádném vydání Rozhovoru měsíce, zmínění odborníci probrali celou řadu souvislostí Davisovy tvorby. Došlo na diskusi ohledně jazzového školství, budování originality v jazzovém prostředí, Davisův vliv na jeho někdejší spoluhráče a především na odkaz Milese Davise v současnosti.

V úvodu diskuse došlo i na otázku, proč, na rozdíl od jiných zemí socialistického bloku, Davis v Česku nikdy nevystoupil. Vysvětluje jazzový publicista Antonín Matzner:

„Že jsem ho sem nedokázal dovézt, mě velice mrzí, a přitom jsme byli dokonce dvakrát velmi blizoučko. Poprvé ještě za bolševika, kdy vypadly z Davisova evropského turné dva termíny a jeho evropská manažerka Gabi Kleinschmidt mi nabídla, že ho pošle do Prahy, s tím, že to nebude stát takřka nic.“

„ Nicméně, jakkoli ta nabídka byla velice velkorysá, já byl tehdy v postavení, že jsem nemohl absolutně nic rozhodnout. A tehdejší ředitel Pragokoncertu Posejpal to celé skrečoval. No a podruhé se to nepovedlo z osudových důvodů. Celé to říkám proto, že pro pochopení osobnosti Milese Davise mělo obrovskou vypovídací hodnotu vidět ho na pódiu a získat vhled do magie jeho tvorby.“

Někteří z diskutujících měli to štěstí, že Davise mohli vidět na některém z koncertů, nejčastěji na velkých festivalech v západní Evropě anebo ve Varšavě. Své dojmy z koncertu v Haagu shrnul pianista Emil Viklický:

„Byl jsem na Milesově vystoupení na North Sea Jazz Festivalu v Haagu v roce 1991 a byl to snad nejlepší rockový koncert, jaký jsem kdy viděl. Bylo tam pět tisíc lidí na stojáka, narvaných na sebe, fantastický zvuk.“

„Hrál tam Scofield, na basu Dave Holland a na saxofon Kenny Garrett. Byl jsem v backstagi, tudíž dost blízko k pódiu, a bylo krásné sledovat, jak to Davis dirigoval. Ne mluvením, ale tím, že vždycky zahrál jen pár not a jimi určoval další průběh skladby pro celou kapelu. Byla to obrovská show, měl velké charisma.“

V rámci diskuse zaznělo, že každý „má svého vlastního Davise“, tj. k této až mytické postavě jazzové historie si svůj vztah buduje každý postupně a různě hodnotí jeho odlišná tvůrčí období. A zdá se, že hodnocení Davise je zčásti i generační záležitostí.

Zatímco např. Emil Viklický v debatě ponejvíce vyzdvihoval tzv. druhý velký kvintet (1964‒1968), Marcel Bárta ocenil jeho tvorbu ze 70. let:

„Moje první setkání s Davisem byla deska Nefertiti z roku 1967 a byl jsem naprosto okouzlen. Ale zároveň musím dodat, že na rozdíl od pana Matznera jsou pro mě důležitá i Davisova sedmdesátá léta.“

„Ta jsem objevil později, ale jak jsem si pak přečetl v jeho autobiografii, i on sám je považoval za nejdůležitější, protože se právě tam nejvíc uplatnil jako autor – v předchozí dekádě se kromě standardů hrály hlavně Shorterovy věci, Davis sám v té době moc nepsal. A když jsme narazili na klasickou hudbu, právě v sedmdesátých letech Davis poslouchal Stockhausena a myslím, že třeba na albu Get Up With It je to jasně slyšet.“

Michal Pařízek z časopisu Full Moon v debatě o Davisovi neopomenul zdůraznit širší kulturní rozměr jeho osobnosti a také oboustrannou inspiraci ve vztahu k hip-hopu:

„Další věc, o které se moc nepíše, jsou jeho hrdé černošské postoje, to byla myslím velice důležitá složka jeho osobnosti. A pokud bych dodal přece jen něco k hudbě, připomněl bych jeho úplně poslední období, kdy experimentoval s hip hopem nebo nahrával s Princem.“

„A docházelo k té zajímavé věci, že žánry, které si vybíral, aby si s nimi hrál, pak zpětně ovlivňoval. Hip hop, který se zrodil na konci sedmdesátých let a mimo jiné vychází právě z těch Davisových desek, o kterých mluvil Marcel Bárta, dokázal vlastně posléze modifikovat tím, že se do něj sám zapojil.“

V závěru diskuse jazzových publicistů a promotérů došlo také na otázku možných Davisových nástupců v současnosti. Existují srovnatelně silné hudební osobnosti? A co by Davis dělal dnes? Odpovědi diskutujících se v této části debaty výrazně lišily, dozvíte se je v mimořádném, květnovém vydání Rozhovoru měsíce, které připravil Petr Vidomus.

Textový přepis části debaty najdete také v prosincovém vydání časopisu UNI.