Saxofonista Oran Etkin: Koncert jako forma meditace

9. prosinec 2014
03171904.jpeg

„Muzikant hlavně musí umět poslouchat ostatní a vnímat, co se kolem děje. Nezáleží, jak umí hrát rychle nebo přesně, ale jak cítí hudbu,“ říká Oran Etkin. Tento newyorský klarinetista, saxofonista, skladatel a skvělý improvizátor přijel do Prahy představit své své album Gathering Light. Koncert odehrál s basistou Tarasem Voloshchukem a bubeníkem Dušanem Černákem.

Kromě vystoupení stihl i jam s místními muzikanty a workshopy pro děti, kterým se dlouhodobě věnuje. Oran Etkin nebyl u nás zřejmě naposledy a pokud vše dobře dopadne uvidíme jej už na jaře. Před koncertem v klubu Jazz Time jsme se s Oranem sešli na krátký rozhovor.

Přijel jste do České republiky mimo jiné představit své aktuální album, mohl byste jej představit i slovně?

Obvykle to vypadá tak, že se prvně nahraje album a pak se jede na turné, ale teď jsem to udělal opačně. Nejprve jsem navštívil Malajsii, Japonsko, Čínu, Izrael a další země a tam jsem se potkával s místními tradičními muzikanty. Všude jsem se snažil s nimi zahrát a něco se od nich naučit. Pak jsem se vrátil zpět do Ameriky a všechny zážitky využil při nahrávání tohoto alba. První píseň je například inspirovaná návštěvou Indonésie. Další skladba je zase inspirovaná japonskou ukolébavkou, kterou zpívala chůva dítěti a je o jejím smutku z její vlastní chybějící rodiny. Jak vnímají lidé hudbu v těch místech, která jste navštívil, a jak v USA?

V Asii hraje hudba důležitou roli při různých životních situacích. Všude, kde jsem byl, setkal jsem se s různou formou bluesové hudby. Často to nebylo smutné blues, ale hudba, která se snaží přinášet světlo do temnějších situací. V každé té zemi k tomu mají trochu jiný přístup, ale jde o to samé.

Jakým způsobem skládáte? Je to spíš cílevědomá práce, nebo se spoléháte na momentální inspiraci?

Na začátku je vždy něco malého, nějaký motiv, a ten pak rozvíjím. Někdy mi zní přímo v hlavě a někdy vyplyne při hře na nástroj. Nebo si ho zazpívám a nahraji na diktafon v telefonu. Také mám pomyslnou ledničku, ve které některé nápady čekají i několik let, než nastane jejich čas a přijdu na to, jaké koření by se k nim hodilo (smích). Kromě koncertů vedete také hudební workshopy hlavně pro předškolní děti. Co vás k tomu přivedlo?

Moje sestra je o deset let mladší a když jsme byli děti, učil jsem ji všechno, co jsem uměl. Číst, psát, matematiku, ale i sociální vztahy a hudbu.

Jak vaše workshopy probíhají?

Celý projekt "Timbalooloo" je ucelená metoda, jak děti učit vnímat hudbu a trochu rozšířit jejich vnímání. Vystupují v něm různé nástroje, které mají různé lidské vlastnosti a každý představuje jinou osobnost. My je společně učíme "mluvit" a také je učíme komunikovat mezi sebou. Zvuky nástrojů znějí jako věty, jako lidská řeč.

V Praze budete hrát s místními muzikanty. Jak jste se dali dohromady?

Když mě na Facebooku oslovila Katka Jarošová a začali jsme domlouvat koncert, tak jí její kamarád doporučil jako pořadatele agenturu Mladí Ladí Jazz. Hudba i workshopy se jim líbily a zkontaktovali mě s místními muzikanty. Když hraji s muzikanty pro mě neznámými, je to velké dobrodružství. Něco jako chůze po laně. Kdykoliv může člověk skončit dole.

Dostanou muzikanti od vás noty nebo formy skladeb, nebo se obejdete bez nich?Ano, dostanou noty i nahrávky, ale nijak zvlášť nezkoušíme.

03171902.jpeg

Jaké vlastnosti by měl mít muzikant, aby se vám s ním dobře hrálo?

Hlavně musí umět poslouchat ostatní a vnímat, co se kolem děje. Nezáleží, jak umí hrát rychle nebo přesně, ale jak cítí hudbu. Koncert s takovými muzikanty je pro mě v podstatě formou meditace. Rozepisujete muzikantům ve studiu jejich party, nebo to necháváte na nich?

Vybírám si muzikanty, kterým nic psát nemusím. Oni svou invencí skladbu někam posunou. Většinou jsou to i lidé, kteří jsou mi blízcí hudebně i lidsky.

Vaše hudba míchá dohromady hodně stylu a vlivů. Jaká hudba vás obklopovala jako dítě?

Jako první si pamatuji hudbu Louise Armstronga. Pamatuji si, že mi to připadalo, jako kdyby ke mně jeho hudba promlouvala.