Shabaka zve k intimním flétnovým meditacím

Proměna, která vedla k (dočasnému?) rozpuštění kapel Sons Of Kemet a The Comet Is Coming, změně nástroje a novému Shabakovu hudebnímu směřování započala v roce 2019. Tehdy padla hudebníkovi do ruky japonská bambusová flétna šakuhači.

Instrument Shabaku naprosto nadchl a dovedl k zájmu o další tradiční flétny. Včetně východoslovanského svirelu či latinskoamerických májských (teotihuacanských) fléten. A také k zájmu o jinou, dejme tomu meditativní roli hudby.

Nadšení pro flétnový zvuk, ale i návrat ke klarinetu a koncertní příčné flétně, spolu s touhou po zklidnění a hledáním duchovnosti, to vše vyústilo v první sólové dlouhohrající album. Už v roce 2022 ovšem leccos naznačilo sólové EP Afrikan Culture, kde Shabaka také hraje na flétnu a klarinet a naznačuje směřování do zklidněných vod mezi jazzem, ambientem a meditativní hudbou.

Když se podíváme na seznam účinkujících, které Shabaka k nahrávání přizval, čekali bychom možná mohutnější sound a bohatá aranžmá. Jenže je to jinak, každý z hostů přispěl jen epizodně. Shabaka střídá různé střídmé sestavy. Typicky ho doprovází třeba harfa. Většinou si pro podkres vybral hráče na akustické nástroje. Jen vzácně se v pozadí rozprostře elektronická mlha či ztichlá syntezátorová hladina.

Hosté se disciplinovaně starají jen o podbarvení Shabakových meditací. Ctí autorovy kontemplativní, tiché nálady. Neprosazují svůj styl, byť jde často o výrazné persóny jako Jason Moran (kraje na piano ve skladbách End Of Innocence a Kiss me Before I Forget), britský elektronický producent Floating Points (historický syntezátor Rhodes Chroma z počátku 80. let a vibrafon v I’ll Do Whatever You Want) či basistka Esperanza Spalding (Body To Inhabit, I’ll Do...). Dokonce i slavný americký rapper André 3000 z dua Outkast se  „omezil“ na průběžný tón májské dronové flétny.

Shabaka Hutchings|foto:Atiba Jefferson

Spojeni Shabakovým dechem

Počet různorodých hostů není samoúčelný. Album je díky nim pestré a i ve zklidněné rovině udrží bedlivou pozornost posluchače. Střídají se tu tak odlišné skladby jako Body To Inhabit s přemýšlivým, byť vzrušeným projevem newyorského rappera Elucida. Minimalisticky zvolna rozvíjený pattern I’ll Do Whatever You Want. Klasicizující, či spíš někam k baroque folku směřující mnohohlasá píseň Living se zpěvačkou Eskou Mtungwazi. Nebo melodramatické uchopení básně Song Of The Motherland od Shabakova otce Orvilla Hutchingse. Atd.

Navzdory odlišnostem aranžmá jednotlivých kusů drží album celistvý tvar díky propojení Shabakovým hráčským výrazem. Byť i protagonista střídá různé dechové nástroje. I na saxofon dojde, v jediné kompozici Breathing. Nejde přitom o porušení zásady „dát si pauzu od sága“. Nahrávka totiž vznikala už v roce 2022.

Roli při vzniku alba jistě hrálo i prostředí. Shabaka se vypravil natáčet do Ameriky, do legendárního studia Rudyho Van Geldera v Englewood Cliffs v New Jersey. Místo s géniem loci zvolil z předvídatelného důvodu: „Ovlivnilo zvuk spousty klíčových jazzových alb, která formovala moje muzikantské schopnosti“.

Shabaka Hutchings|foto:Atiba Jefferson

Neznamenalo to ovšem, že by se Hutchings vydal cestou k tradicionalismu. Mohou nás sice napadnout styčné body jeho alba například s tvorbou Alice Coltrane. A samozřejmě s duchovností Johna Coltranea a jeho stěžejního díla A Love Supreme, ano, natočeného v roce 1964 ve stejném Van Gelderově nahrávacím studiu. A Love Supreme byla mimochodem také poslední skladba, kterou si Shabaka loni veřejně zahrál na saxofon. Jinak ovšem Shabaka fúzuje jazz, ambient a dejme tomu „new age“ (při vědomí vachrlatosti téhle škatulky) zcela současně a po svém. Což ilustruje i výše zmíněná spolupráce s hiphopovými interprety.

Kdo čekal od vlivného britského hudebníka podobný euforický nápor jako v případě jeho předchozích kapel, může být zklamán. Ale z pomyslného uměleckého hlediska je Shabakovo „meditativní“ rozpoložení stejně zajímavé jako to předchozí frenetické.