Skandinávsky snivý Soukup sladil svou suitou symfoniky se synkopami

Saxofonista a skladatel Luboš Soukup zvolil pro svoji suitu nazvanou Skandinávské imprese „prožitou“ koncepci. „Sleduje růst, učení, zrání, sny a touhy mladého muže, co odešel do Dánska žít na téměř patnáct let,“ vysvětlil. Volba to byla správná, protože ví, o čem píše. Zároveň mu umožňuje proplétat inspirace klasicizujícím skandinávským jazzem se „slovanskou“ melodikou.

Správnou volbou bylo jistě i to, že Luboš pro první práci pro symfonický orchestr (navíc s prohozenou dechovou sekcí za tu jazzovou) volil formu suity. I když nepochybuji, že na komplexněji strukturovanou skladbu většího rozsahu by také „měl“:

„Rozhodl jsem se, že půjde spíše o cyklus skladeb, nikoliv o jednu dlouhou kompozici. Přestože v rámci přípravy studuji i partitury symfonií, rozhodnutí využít jazzovou rytmiku hází hudbu jinam. Navíc mi pro symfonii chybí erudice, i když by šlo o zajímavou výzvu. Musím vyjít z té ‚naší‘, jazzové strany. Z toho, kdo jsme my, a pak přizvat SOČR. Kvůli respektu, který k orchestraci cítím, prostě nemohu a nedokázal bych začít stavět skladby směrem od orchestru a až pak přejít k jazzové složce,“ řekl Luboš s rozumnou skromností v rozhovoru.

Umožnilo mu to dosáhnout jak melodické pestrosti a sevřenosti jednotlivých kratších pasáží, tak i přirozeně skloubit momenty s dominujícím jazzovým combem a ty orchestrální. Nedrhne ani odlišné pojetí rytmu hudby klasické a synkopické.

Což samozřejmě není dáno jen partiturou, byť třeba kombinaci rytmiky a jazzových žesťů (výtečná sekce Concept Art Orchestra s citlivou „koordinátorkou“ Štěpánkou Balcarovou) se smyčci to chtělo dobře vymyslet. Ale také schopností podobnými crossovery vytrénovaného SOČRu opustit klasické pojetí rytmu a přizpůsobit se stylu jazzové kompozice. A erudicí dirigenta Bastiena Stila, jenž vedle klasiky sbíral zkušenosti i spoluprací s Avishaiem Cohenem, Waynem Shorterem či Lizz Wright.

Slovan ve Skandinávii

To, že Soukup zvolil formu suity a vynikne melodická pestrost jednotlivých kusů, samozřejmě neznamená, že by skladby netvořily souvislý celek. Suita přece má být a také je provázaná. Pojí ji už snivá nálada, byť prokládaná určitou kultivovanou jásavostí.

Jako např. v doslova programovém úvodu Slav In Scandinavia. Skladba vnikla už pro albový projekt Through The Mirror (2013), který svým obsazením pro čtrnáctičlenný ansámbl, zahrnující vedle jazzmenů i klasické smyčcové kvarteto, sváděl k napsání ještě bohatší partitury. Krom toho, že se tu potkává, zjednodušeně a stereotypně řečeno, ona slovanská a severská melodika.

A naopak, logické finále tvoří víc jazzující, těkavě temperamentní a nakonec do ztracena odlétnuvší The House Above The Trees. Při volbě této části suity Luboš paradoxně lovil na opačném pólu svého dříve natočeného repertoáru. Bohaté orchestrace se dočkala skladba natočená původně průzračně v duu s pianistou Christianem Pabstem na album Levitas (2022).

Nejvíce „seversky“ působí asi Quaionecora, s úvodní tesknou meditací nad střídmou, málem ambientní instrumentací, byť ve druhé polovině skladby se aranžmá tak nějak „mohutně romanticky vzepne“.

Úvod hypnotickým rytmem nesené skladby I Have Seen přináší příležitost pro kontrabas. Blýskne se tu Soukupův zvláštní host, švédský basista Thommy Andersson, i když hezké sólo má vlastně už v závěru úvodního kusu Slav In Scandinavia. Lubošova představa, aby se „na Skandinávských impresích podílel také někdo s velkým skandinávským srdcem“, se tu naplnila.

Čtěte také

Poslechněte si SOČR rozšířený o Concept Art Orchestra v dílech Soukupa a Křišťana

V I Have Seen je nápadný i další sólista David Dorůžka, který tu originálně „zazlobí“ slide kytarou. Její vpád do odlišné estetiky smyčcových vln přinese další vítaný vzruch. Stejně jako improvizace v trialogu autorova saxofonu, kytary a nejen co do frázování brilantního piana Vítka Krišťana. Největší prostor ovšem David dostal v Metamorphosis, s dlouhým, rozjímavým, doslova nadýchaným úvodem pro sólovou kytaru.

Vítovo piano hraje zásadní roli v baladě The Flower Of Life. Nejen v úvodní sólové pasáži, ale i v doprovodu, když dominanci převezme saxofon.

Autor exceluje na nahrávce „plošně“, ale právě procítěnost hry, ono pokorné vyprávění příběhu bez samoúčelů v The Flower Of Life, je asi nejhezčí vizitkou Soukupa jako saxofonisty.

Smutnou realitou tvorby pro velká tělesa je, že pokud už se podaří na obsazení (a tudíž na financování a organizaci) náročná díla realizovat, bývá premiéra zároveň derniérou. Ohromná spousta nápadů a práce, vtěsnaná do jednoho večera. Je dobře, že se Soukupova suita dočkala trvalejšího „výstupu“ v podobě alba, když je jen mizivá šance na reprízy.