Sonny Rollins v Lucerně mě v roce 1982 malinko zaskočil, vzpomíná František Kop

Rollins v Praze vystoupil také po třiceti letech, v roce 2012. V tomto rozhovoru se ale zaměříme na Rollinsovo první vystoupení 15. října 1982. Saxofonistovi Františku Kopovi tehdy bylo třiadvacet a hrál v Armádním uměleckém souboru (AUS). Na zjevení, které tehdy v Lucerně slyšel, vzpomíná dodnes, i když, jak říká, významu pražského koncertu porozuměl až z odstupu. „Sonny je pro mě jeden z největších vzorů a improvizátorů,“ dodává. 

Jak vzpomínáte na koncert Sonnyho Rollinse v Praze v Lucerně roku 1982?

Musím nejprve popsat tehdejší realitu. Byl rok 1982 a já jsem byl v té době na vojně v AUSu. Všechny podobné akce pro nás tehdy představovaly cestu za svobodou, takže jsme byli naprosto opojení, když jsme viděli někoho takového, v kontrastu s komunistickým světem, ve kterém jsme žili. V té době jsem chodil ke Karlovi Velebnému do školy a Sonnyho jsem hodně poslouchal, ale spíše nahrávky z 50. let. Opisoval jsem si třeba sóla z desky Saxophone Colossus. Proto mě ten koncert malinko zaskočil. Sonny byl obrovská legenda a cestoval jako megahvězda po celém světě. A zrovna v kapele, se kterou přijel, byli vlastně budoucí hvězdy fusion.

Sonny Rollins na koncertě v Torontu, 1982|foto:Gary Lawrence Murphy, Flickr, CC BY-SA 2.0

Můžete přiblížit sestavu, se kterou Sonny Rollins v Lucerně vystoupil, a jak se lišila od jeho dřívější tvorby?

V kapele byl kytarista Yoshiaki Masuo, který později točil desky ve stylu Jeffa Becka, dokonce s Janem Hammerem. Bubeník Tommy Campbell, ze kterého jsme byli nadšení, hrál s Johnem McLaughlinem. Basista Lincoln Goines hrál se Sternem. Nezapomeňme na druhého kytaristu Bobbyho Brooma. Sonny si na turné vzal mladé muzikanty, kteří byli stylově trošku někde jinde, a z hudby to bylo znát. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem znal z 50. let, takže jsem byl překvapený. Ale samozřejmě hráli fantasticky a byl to obrovský, spíše emocionální zážitek. V Lucerně člověk často nezaznamená detaily, které jsem pak třeba slyšel z nahrávky na YouTube. Sonny je pro mě jeden z největších vzorů a největších improvizátorů, které jsem kdy slyšel.

Jaký vliv měl Sonny Rollins na vývoj saxofonové hry, resp. žánru?

Jednou jsem v Karlových Varech jamoval s Tonym Scottem a on mi říkal, že Sonny Rollins byl člověk, který jako první převedl hru Charlieho Parkera do tenorsaxofonu, co se týče techniky a vůbec bebopu. Byl slavný už od svých osmnácti let. Narodil se v roce 1930, takže na začátku 50. let už byl absolutní megahvězdou. V roce 1982 už byl legendou.

Sestava se dvěma kytarami není u jazzových kapel úplně obvyklá. Jaká byla role kytaristů Bobbyho Brooma a Yoshiakiho Masua?

Čtěte také

Sonny Rollins před pražským koncertem: Život je součástí jazzu

Bobby Broom byl spíše bebopový, jazzovější kytarista, zatímco z Yoshiakiho Masua bylo cítit, že měl takový fusion zvuk, typický pro 80. léta. Ale ten zvuk byl strašně osvěžující. V té době už hrál Sonny i s baskytarou, což bylo docela atypické. I hraní bubeníka Tommyho Campbella bylo jakoby odjinud. Nehrál vyloženě jazzově, bylo to hodně „powerful“. Ti lidé byli ovlivněni tím, jak hrál třeba Billy Cobham. Sonny hrál v obrovských halách pro mladé lidi, takže si myslím, že zvuk přizpůsobil tomu, co se v hudbě v té době dělo. Ale samozřejmě on si hrál pořád svou písničku a byl schopný nekonečně improvizovat. Neměl limity v improvizaci a je to slyšet i z různých jiných desek. Je neskutečně invenční. Samozřejmě se někdy opakoval, ale pořád to bylo živé, nebylo to klišé, ale dýchalo to atmosférou okamžiku. Na jeho hře bylo fantastické i to, jak měnil barvu zvuku. V Praze hrál krásnou baladu Smoke Gets in Your Eyes.

Pojďme k playlistu pražského koncertu. Čím byl zajímavý?

Čtěte také

Jak to slyší František Kop? Speciální saxofonový díl

Myslím, že to je doba, kdy nahrával s Rolling Stones. Jeho playlist byl zajímavý svou kombinací skladeb. Vždycky hrál standardy, například zde I'm Old Fashioned a Smoke Gets in Your Eyes. Začínal často Don't Stop the Carnival, což byl jeho startovací hit na živých koncertech. Pak to doplňoval svými skladbami, které byly jednoduché svými nápěvy, někdy s karibským nádechem. Dále je tam třeba McGhee z alba Reel Life, což je dvanáctitaktové mollové blues. Tento mix byl v té době docela obvyklý – dvě až tři jeho skladby a zbytek standardy. Nikdy to nebyly čistě autorské koncerty. Byl fantastický interpret standardního repertoáru, v tom byla jeho síla.

Když zasadíte Sonnyho Rollinse do kontextu jeho předešlé a následující tvorby, v jaké hudební a kariérní fázi se nacházel v roce 1982?

Netroufám si to moc hodnotit. Zásadní období měl na začátku, kdy hrál s Cliffordem Brownem, Maxem Roachem, Milesem Davisem. Navázal na Charlieho Parkera z jedné strany a z druhé strany výrazem a saxofonovým zvukem na Colemana Hawkinse. Pak nastalo klasické období, kdy se na dva roky stáhnul a cvičil na Williamsburg Bridge. Potom naprosto změnil zvuk a začal točit desky, které byly až avantgardní. Slavná byla deska The Bridge s Jimem Hallem, která vešla do historie jazzu.

Sonny Rollins, 1998|foto:Christian Rose, Roger-Viollet via AFP / Profimedia

Hodně nahrával jen s kontrabasem, bicími a saxofonem, zde můžeme jmenovat desky jako East Broadway Run Down a Way Out West. Také začal jezdit do Evropy, kde hrál s místními muzikanty. Až potom se podle mě stal větší hvězdou, hrál pro tisíce diváků a mám pocit, že tomu přizpůsobil styl. Začal používat elektrické nástroje a velký zvuk, obrovský tlak a energii, která pohltila i lidi, kteří nebyli zvyklí poslouchat jazz každý den. Některé desky jsou lepší, některé horší, ale myslím si, že později už neudělal úplně nějaký skok, že by se stylově hodně změnil. Spíše si zval hosty, jako Branford Marsalis, Roy Hargrove nebo Pat Metheny.

Konec 70. a začátek 80. let byl dobou jazz rocku. Jak se Sonny Rollins odlišoval od jiných bebopových hráčů, kteří v té době koketovali s tímto žánrem, například od Milese Davise?

Určitě se odlišoval. Davisův styl hraní se k jazz rocku hodil víc, protože Davis měl hru postavenou na pauzách, na hraní, kde nesypal velké množství tónů za sebou. Sonny Rollins se tomu stylově úplně nepřizpůsobil a dělal pořád hudbu, kterou zkrátka chtěl hrát. Akorát okolo něj se dělo trošku něco jiného. I když na ty změny reagoval. Vzpomínám si na desku, kde s ním hraje třeba George Duke, Stanley Clarke a podobní muzikanti, ale pořád to zní jako Sonny Rollins. Miles Davis se uměl více přizpůsobit novému stylu a vytěžit z něj to nové, co s ním přicházelo. Také hodně těžil z muzikantů, kteří skládali skladby okolo něj, uměl se na to víc napojit (jako Wayne Shorter nebo Marcus Miller).

Měl jste možnost navštívit i Rollinsův koncert v Praze v roce 2012. Jaký jste z něj měl dojem?

To bylo strašně dojemné, protože evidentně už měl fyzické problémy, nemohl se narovnat, měl problémy se zády, ale hrál skvěle. Samozřejmě nehrál dvacetiminutové sólo jako v roce 1982. Dával daleko větší prostor muzikantům, kteří tam s ním byli. Ale já jsem si to prostě užil, pro mě to byl krásný zážitek. Ještě jsem tam vzal dceru, takže jsem jí ukázal Sonnyho Rollinse naživo, což byl hezký zážitek.

Pokud byste měl shrnout význam Sonnyho Rollinse pro vás osobně, v čem spočívá – v technice, zvuku, nebo něčem jiném?

Hodně mě ovlivnil, často jsem si opisoval jeho sóla a poslouchal jsem ho celý život. Je prototypem saxofonového hraní, je ztělesněním zvuku saxofonu. Stejně tak jako Dexter Gordon nebo Lester Young. Nikdy nevybočil ze základního principu jazzové improvizace – hudby momentu, tvorby na místě. Nespoléhal na velká aranžmá nebo produkční fóry ve studiu. V tom byl silný, že z toho nikdy neustoupil a jen pokračoval v tom, co započal. Jeho hudba a cesta za vlastním stylem byla velmi zajímavá a vůbec ne jednoduchá. Strašně cvičil. Nedávno jsem poslouchal interview, kde ve svých osmdesáti letech říkal, že pořád dvě hodiny denně cvičí, což je neuvěřitelné. Teď jsem si připomenul knížku Sonny Rollins Notebooks, což jsou jeho zápisky o tom, jak cvičil a jaké knihy četl – odborné, o józe a podobně. Říkal jsem si, že to na jeho počest zkusím přeložit, ale je to hrozně těžké. Ze stránek té knihy čiší neuvěřitelné nasazení, je znát, jak pro něj bylo prvořadé se té hudbě věnovat do hloubky.