Souljazzové perličky na dně: Ponořte se za nimi do 60. a 70. let

Soul jazz je v rámci žánrového ranku populární a dotkli se ho i „nadstyloví“ velikáni jako Herbie Hancock, třeba během „výletu“ na notoricky známý Cantaloupe Island, George Benson, když zabloudil Beyond The Blue Horizon, nebo Cannonball Adderley, když pro něj John Zawinul zkomponoval Mercy, Mercy, Mercy.

Ale ruku na srdce, jak často se vracíme k těm méně populárním interpretům a nahrávkám uplynulých dekád? Pojďme to napravit a poslechněme si desky, na které většina publika – samozřejmě krom fajnšmekrů - neprávem trochu pozapomněla.

Baby Face Willette – Stop And Listen (1961)

Willetteho debut Face To Face bývá sice v přehledech zásadních titulů zmiňován častěji, ale druhá deska Stop And Listen také patří do soul-jazzového zlatého fondu. Škoda, že toho varhaník natočil tak málo a zemřel krutě předčasně.

Jimmy McGriff – I’ve Got A Woman (1962)

Když Jimmy McGriff se svým triem v roce 1962 natočil instrumentální verzi písně Raye Charlese I’ve Got A Woman, šlo o slušný jazzový výlet do hitparád. McGriffovo stejnojmenné debutové album, doplněné jak autorskými kompozicemi, tak originálními stylovými úpravami standardů Dukea Ellingtona či Thelonia Monka, varhaníkovi doslova udělalo jméno.

Pokud toto album znáte, ale neslyšeli jste pozdější tituly philadelphského hráče, doporučujeme vašim uším třeba „živák“ Jimmy McGriff At The Apollo (1963) nebo A Bag Full Of Soul (1966) s úpravou bluesového standardu See See Rider. Zajímavě působí i pozdější McGriffův příklon k funku.

George Braith – Soul Stream (1964)

Na poněkud roztěkané prvotině Two Souls In One se famózní hráč na dvojici saxofonů zároveň teprve hledal. Na druhé desce Soul Stream ovšem už dokonale přesvědčuje. Přitom nahrávací frekvence těchto dvou alb od sebe dělily pouze necelé čtyři měsíce! Tomu se říká růst legendy přímo před očima.

Richard Holmes – Living Soul (1966)

Varhaník Richard „Groove“ Holmes se stal nesmrtelným díky soul jazzové úpravě standardu Misty, kterou vydal na albu Soul Message (1965). A vlastně svojí nejslavnější nahrávkou tak trochu zastínil ostatní snímky. Jako třeba vydařenou desku Get Up And Get It (1967), kterou ovšem ve streamu zatím nenajdeme. Na rozdíl třeba od snadno dostupné desky Super Soul (1967), která se však jako na potvoru tolik nepovedla…

Ale nesmutněme. I relativně přehlížený koncertní snímek Living Soul umí dodnes potěšit.

John Patton – Boogaloo (1968, 1995)

Tuhle nahrávku v době jejího vzniku, v roce 1968, vydavatelé zazdili jako „příliš rutinní“. Vyšla až s notným zpožděním v roce 1995. Paradoxně tak možná více utkvěla v povědomí současníků.

Ono sice opravdu nejde o vrcholné dílo „Big“ Johna Pattona, od kterého si vybavíme spíše desky jako Along Came John (1963) či Let ‘Em Roll (1966), kde varhaníka podporuje kytarista Grant Green. Ale pohřeb v archivu si deska Boogaloo opravdu nezasloužila, že?

Leon Spencer Jr. – Sneak Preview! (1971)

Leon Spencer za sebou bohužel nezanechal rozsáhlé dílo. Výrazněji se prosadil na scéně pouze v první polovině 70. let. Ale všechna čtyři sólová alba, která tehdy zachytil pro label Prestige, představují malé poklady. Zvláště debut Sneak Preview! a pak druhé album Louisiana Slim (1971), které sice na Spotify nenajdete, ale můžete si pomoci díky YouTube.

George Freeman – Man & Woman (1974)

Chicagský kytarista zachytil svoje hvězdné chvilky třeba na titulu New Improved Funk (1973), originálně oscilujícím mezi jazzem, funkem a soulem. Ale ani relativně přímočará nahrávka Man & Woman by neměla zapadnout. A nenechejme se odradit poněkud lascivní koncepcí alba. Přímočaré a „sexy“ přece automaticky neznamená nekvalitní.

Autor považuje za nezbytné na závěr podotknout, že byl při výběru tipů omezen hudbou dostupnou online. Nebýt toho, volil by asi trochu jinak. Ale každý posluchač si přece může vytvořit vlastní „best of“ pozapomenutých soulových snímků.