Spiritualita naší doby
Když se rozbije televize, pořídíme novou, nebo se připojíme k netu. Máte málo kofeinu? Stačí vhodit minci. Nestíhám, zařadím čtyřku. Asi všichni máme rádi komfort, který nám dopřávají nejrůznější technologie, automaty a systémy, ve kterých žijeme. Jak to ale udělat, abychom si s automatem na kafe nepletli Pánaboha? A co dělat, abychom se od techniky dokázali oprostit nejen teď o Vánocích?
Podle jezuitského kněze Jana Regnera máme proti technokratickému přístupu k životu přirozenou obranu v tom, že se naučíme vnímat druhého člověka jako osobu.
Jan Regner: „Vnímat ho jako někoho, kdo má svoje potřeby, kdo potřebuje taky můj čas, to je asi ta nejtěkavější a nejdůležitější veličina, se kterou často neumíme nakládat a neumíme jí věnovat tomu druhýmu. Tohle je pro mě základ, umět věnovat svůj čas nejen sobě, ale i druhýmu a věnovat mu tím pádem taky svoji pozornost a sebe samého.“
Reaguje římskokatolický kněz Karel Satoria.
Karel Satoria: „Na základě toho jsem si vzpomněl, že jsem ve Francii slyšet citovat jednoho jezuitu, který řekl, že pravdu o vztahu, o naší investici do vztahu, o naší lásce, nám řeknou hodinky. Říkal, neptej se citů, ale podívej se na hodinky, kolik seš schopen věnovat… dáváš to nejdražší.“
V komunitě trapistických mnichů, kde Karel Satoria osm let žil, platil přísný řád modlitby a manuální práce. Oboje chápe asi jako dvě plíce téhož těla, podle způsobu nejstaršího mnišského řádu křesťanství.
Karel Satoria: „Práce se vždycky brala jako něco, co prostě na chvíli dává zapomenout na duchovní. Benedikt vychází z logiky, že Bůh na tebe při práci nenaléhá méně než při modlitbě.“
Podobnou roli hraje práce v domovském řádu Jana Regnera, totiž řádu jezuitů?
Jan Regner: „Ignác z Loyloy, který koneckonců velmi čerpal z benediktinské řehole, tak když sestavoval pravidla pro své duchovní syny, mluvil o tom, že má být člověk kontemplativní v činnosti. Tohle je něco, co se možná dotýká něčeho velmi podobného v nás, a sice potřeby dělat, co děláme v danou chvíli a dělat to opravdově, věnovat čas jenom tomu, vnímat prostotu činnosti a nesnažit se vkládat tam nějaký další moudra…My často neděláme, co děláme, že jo… snídáme a už přemýšlíme nad tím, co budeme dělat v práci. Pracujeme a už přemýšlíme nad tím, co bude doma k obědu a co řeknou děti, až se s nimi setkáme… Neděláme, co děláme a když mluvíme s druhým, tak mu nevěnujeme svoji pozornost, protože už myslíme zas na něco dalšího. Takže tohle je něco, co se musíme naučit, být kontemplativní v činnosti.“