Stefon Harris spojil na albu Legacy Dances oslavu i smutek z rozloučení

Debut kapely Blackout a zároveň pátý profilový titul jejího kapelníka, amerického vibrafonisty Stefona Harrise, nazvaný nápovědně Evolution, vyšel v roce 2004. Stefon Harris a spol. na nahrávce zapustili do jazzové tradice prvky hip-hopu a R&B a zároveň se s urputností archeologů vypravili za dávnými africkými rytmy, ležícími v nejhlubším podloží jazzu.

Zásadním členem Blackout a spolutvůrcem typického electro-jazzového soundu byl od počátků saxofonista a hráč na dechový syntezátor Casey Benjamin (paralelně též výrazný sideman Roberta Glaspera). Během příprav Legacy Dances ovšem došlo ke tragédii. Casey Benjamin, ve věku pouhých 45 let, zesnul 30. března 2024 následkem plicní embolie.

Po šoku z nečekané smrti spoluhráče a jednoho z nejbližších Harrisových přátel kapela přerušila práci. Album Legacy Dances tak vychází až nyní a místo oslavy 20. výročí Blackout se stalo oslavou tvorby Caseyho Benjamina. Aniž by muselo opustit původní zamýšlenou koncepci hudby. Tedy setkávání tradice a současnosti, oslava kulturního dědictví a jeho převedení do současné podoby.

Stefon Harris|foto:Anthony Alvarez

Benjaminova role je na desce po právu zdůrazněna. Před smrtí nejen stihl nahrát saxofony i party dechového syntezátoru, ale také nazpívat přes vocoder třeba osobitě přefrázovaný standard What A Woderful World. Nadčasová balada se tak stala i Benjaminovým dojemným epitafem. Zpěv Caseyho Benjamina můžeme slyšet také v písni I Know Love.

„Občas se poštěstí, že s vámi čas a prostor sdílí skutečně výjimečná bytost. Casey představoval mimořádnou osobnost, překypující genialitou, odvahou, laskavostí a skromností. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že jsme dostali příležitost tvořit krásu po boku skutečného mistra,“ vzpomíná Stefon Harris.

Pozvánka ke společnému tanci

Album Legacy Dances dostalo jako poslední nahrávka Caseyho Benjamina smutný podtón, ovšem samotná hudba budí pozitivní asociace. A poklon je na albu víc. Například právě Louisi Armstrongovi prostřednictvím jím proslavených kompozic. Vedle zmíněné balady What A Woderful World převedli Harris a spol. do současného soundu také West End Blues.

Vyjádření úcty dnešních hudebníků ke kořenům přenesl Harris i do autorské tvorby. Například skladbu Echoes of The Lion napsal jako tribute Williemu „The Lion“ Smithovi, legendě stride piana. Nápovědou je využití Smithovy ostinátní figury ze standardu Echoes Of Spring.

Stefon Harris se ale neomezuje jen na adoraci dědictví hudebního, jde mu o kulturu jako celek: „Dědictví nežije jen v umění, které nám odkázali naši předkové. Jde také o sdílený rytmus sociální skupiny lidí, která ono umění pomáhá kultivovat. Jsem odhodlán využívat svoje umění k oslavě komunity, které sloužím,“ říká přesvědčivě Harris a jako inspirátory a hrdiny uvádí jedním dechem členy rodiny či básníka a Amiriho Baraku.

Svoje dědictví vnímá Harris především jako „africké“ (odtud promluva ve skladbě We Are an African People), ale zdaleka nejen africké. To spíše v pravém smyslu komunitní, multikulturní. Tak může každý z muzikantských hostů, třeba klarinetista Oran Etkin, přidat „tu svoji“ vibraci.

„Tančíme… sami nebo společně. A tak zvu posluchače, aby prožívali hudbu jako společný akt poslechu, učení, tance a lidského spojení,“ uzavírá Harris a zároveň vysvětluje, proč desku nazval Legacy Dances. Je příjemné jeho pozvánku přijmout.