Štěpán Markovič v Jazzotéce: Vyrůstal jsem na big bandech

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz každý třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

Už přivítání hosta proběhne v odlehčeném duchu setkání starých kamarádů, kteří se dlouho neviděli. K čemuž je podle hostitele „Jazzotéka ideální“, a podle hosta rozhodně lepší než „potkávání se v ordinacích“.

Následuje vtipkování ještě důvěrnější a uvolněnější, třeba na téma, jak se hraje na saxofon bez zubů. „To jsem se naučil v kriminále,“ kontruje Štěpán Markovič. Od začátku je zkrátka jasné, že tohle povídání se povedlo a o nadsázku nebude nouze. Stejně jako o dobrou muziku.

„Jsem rád, že mě mladší generace bere,“ říká Markovič:

„Mám s sebou nahrávky, které jsme poslouchali jako mladí, které nás bavily, ale ze kterých jsme se zároveň učili,“ předešle saxofonista a také pedagog, protože „poslech je pro formování mladých muzikantů zásadní“: „Není nic důležitějšího než si udělat názor na zvuk, který se pak snažíš celý život zdokonalit“.

Jako odkaz na svoje formativní léta pak Štěpán Markovič vybírá skladbu Apex od Charlese Lloyda, kterou saxofonista nahrál pro album Of Course, of Course (1965).

Následuje mimo jiné diskuse o nástrojích, ale také o originalitě, rozpoznatelnosti hudebníka. K té se dá podle hosta dobrat právě „nepřeskakováním“, tedy postupným poslechem soundu různých muzikantských generací. Neupnutím se na jediný vzor, ale rozvíjením vlastního názoru na zvuk studiem různorodých hráčů.

Na dotaz, co bylo tou první muzikou, která začala formovat jeho názory, odpovídá Štěpán Markovič jednoznačně: „Vyrůstal jsem na big bandech.“ Vzpomíná, jak potom sám hrával například v JOČR.

Markovič–pedagog: „Pro studenty je často těžké odpoutat se od notového zápisu.“

Mezi svými oblíbenými bigbandovými deskami pak Markovič jmenuje i soudobější záležitost, konkrétně desku Evanescence (1994), debut Marie Schneider. Právě díky téhle nahrávce totiž objevil saxofonistu Riche Perryho. „Pídil jsem se po něm, zajímalo mě o něm všechno, co je vlastně zač. Nakonec mě s ním seznámil Emil Viklický, když tu hráli Jirka Mráz a s ním právě Rich Perry, Richie Beirach a Lewis Nash. Byl to úžasný koncert,“ vzpomíná Markovič.

V návaznosti pak zazní úprava kompozice Wayneho Shortera Infant Eyes z alba George Mraze, nazvaného prostě Jazz (1996). Hostujícím sólistou je zde totiž právě Rich Perry, na piano hraje Richie Beirach a na bicí Billy Hart.

Dojde i na představení vlastní tvorby Štěpána Markoviče… Ale to už si poslechněte v autentické podobě. Jsme teprve v první části pořadu, ovšem povídání i muzika plynou i nadále stejně svižně. Doufáme, že jsme vás nalákali k poslechu celé únorové Jazzotéky, jejíž záznam si můžete poslechnout výše.