Štěpán Markovič: Zůstal mi přístup Karla Velebného

22. červen 2011

Český rozhlas Region odvysílal v pořadu Tandem (17.6.) rozhovor se saxofonistou Štěpánem Markovičem. Přinášíme redigovaný přepis interview, které vedl Jan Rosák.

Pokud vím, narodil jste se v Praze, pane Markoviči. Věnoval jste se muzice už od dětství? Já myslím, že tam hudba byla už na začátku, protože půlka mé rodiny jsou Maďaři, takže tam to žilo, tam se zpívalo, táta hrál na mandolínu, na piáno.

Ano? Já bych podle jména Markovič soudil spíš na Balkán. Je tam i nějaký Balkán. Praděda možná byl nějakej chorvatskej, viděl jsem ho jednou na fotce, měl takový ty obrovský fousy kroucený nahoru. Kus Balkánu tam je.

Takže ta muzika byla opravdu rodová. Ale to šlo jaksi přirozenou cestou, nebyl jsem k hudbě nijak nucený.

Ale člověka většinou něco inspiruje a já jsem si o vás přečetl velice sympatickou inspiraci, a to Škvoreckého knihu Zbabělci, kterou provází jazzová muzika. Je to zvláštní, protože já jsem se, na rozdíl od kolegů, kteří mají vyloženě jazzové vzory, prostě zamiloval do knížek Škvoreckého a těch jeho popisů saxofonu, kdy popisuje saxofon jako ženu. To je klidně na dvě stránky.

Sexuální nástroj vlastně. No, říká se to, ale nevím proč.

Já si myslím, že jo. Saxofon má takový zvuk tedy, který rozdráždí a irituje taková zvláštní místa v těle. Já si vzpomínám na Karla Velebného. Byl na nějakém festivalu v Malostranské besedě, dělala to Jana Koubková a jmenovalo se to Ženy v jazzu. Karel tam tenkrát doprovázel na piano a Jana se ho ptala - a co ty, Karle, jaký máš názor třeba na ženy v jazzu? Tak se ho tak mimoděk ptala na tom pódiu a on odpověděl - no, na ženský v jazzu, to je v pořádku, ale neměly by hrát na klarinet, protože je to neslušný (úsměv).

02367211.jpeg

A jakou máte vy zkušenost s tím vaším saxofonem? Padaly vám ženy k nohám? Myslím, že nepadaly. Spíš problémy to přinášelo. Ale jako ne, navazovalo to.

Vy jste se muzice začal věnovat opravdu důkladně. Začal jste ji studovat? No, bohužel jsem měl smůlu, protože v podstatě saxofon byl nástroj imperialismu a já jsem neměl šanci jít na žádnou školu. Takže až časem jsem se dostal ke Karlu Velebnému. To byla Ježkova konzervatoř, co je dneska, ale nemělo to tenkrát ten statut. To byla škola pro pracující, nebo nevím, jak se to tenkrát jmenovalo. Ale zas na druhou stranu tam měli výborné pedagogy.

A tahle škola vám dala ty základy, který jste potom mohl rozvíjet… To rozvíjel hlavně Karel Velebný a potom jsem měl to štěstí, že jsem se dostal velmi brzo do JOČRu, do rozhlasového bigbandu. To byla pro mě ta vysoká škola.

Jaké to bylo hrát vedle Karla Velebného? No, určitě velká radost, ale v té době to tak nevnímáte, že jo. Máte spíš takovej velkej respekt. A když jsem pak nastoupil do JOČRu, tak mi nic v muzice neodpustili, v tom profesionálním hraní byl důležitý každý detail.

Jako mladý musíte být hned dobrý… No, to vlastně moc nejde. Ale v dnešní době jsou ti mladí velmi informovaní a mají vzdělán, takže vlastně už musejí být připravení daleko dřív, že už ve 23, 24 letech hrají z listu a improvizují.

To vy jste tehdy neměli? Neměli jsme takové podmínky. Museli jsme se pídit u těch mistrů, jako byl Karel Velebný a ti kolegové z rozhlasu, což byly pozůstatky orchestru Krautgartnera. Tenkrát to vlastně dělal Kamil Hála, dirigoval, a Felix Slováček. Takže jsme klidně točili jazz 14 dní a 14 dní jsme tady hráli popík s Felixem.

Byl to velký rozdíl, jaksi přejít od jazzu k popu a obráceně? No, byl, ale záleží na tom profesionálním přístupu k muzice. Jazz je velmi náročná záležitost, hlavně v tom řemeslu. Stejný přístup najdete ale i u toho popíku, i když ho třeba nemusíte. Chápete?

02370122.jpeg

Určitě. Ten dril v tom bigbandu musíte vydržet, i když po vás nechtějí zrovna swing; být přístupný k dirigentům, nebát se natočit popíkový sólo, umět všechno, že jo. V dnešní době je tak strašná konkurence, ten trh je tak přesycený muzikou, že musíte být připravený, nehrát na jeden nástroj, mít aspoň dva, tři.

To ve vašem případě znamená? Saxofon, flétnu a klarinety a tak dále. Takže být připravený jako dobrý studiový hráč a být kreativní.

Začátkem 90. let jste hrál na legendárním koncertě v Redutě, kde si s vámi zahrál Bill Clinton. Řekněte mi, hrál opravdu dobře? Ale ono mu to ani nešlo, byl hrozně uvolněný a nijak to neřešil. Vzal si ten darovaný saxofon a Havel se kolem něj točil, furt tam byl na těch fotkách z té doby v takovým předklonu, že jsem myslel, že mu ten saxofon upadne, že jo, protože on to bral dost nešikovně.

Ale dají se na tu jeho hru opravdu použít muzikantská měřítka? To určitě, to určitě.

Jako že něco umí? No, ale tak v tomhle případě se to neřeší, s americkým prezidentem, to ne, navíc hrál na cizí nástroj, který se vlastně měsíc předtím dával dohromady, protože tam byla předtím obrovská příprava, to byla FBI i u mě doma. Tenkrát jsem žil s Martinou Menšíkovou, přijela limuzína a hned otázky kdo bude hrát a co to je za lidi. Takže jsme byli na tom seznamu, že jo, zasedací pořádky. A já jsem jezdil na Hrad montovat saxofon, vytahovat z něj korky a bylo to velmi milé se s ním setkat.

Vedle svých standardních angažmá jste hrál i jako součást All Stars Bigbandu, který doprovázel Raye Charlese nebo Lizu Minnelli. Jak jste se k tomu dostal? To jsou takové náhody. Byla to dobrá zkušenost a povedená show. To znamená komplet tým lidí, kde jsou belgičtí osvětlovači, angličtí zvukaři, teď máte na pódiu celý symfonický orchestr, jazzový bigband, je to skvěle ozvučené.

02370126.jpeg

Kdo to dával dohromady, třeba tuhle sestavu? Já myslím, že to dělali tenkrát Němci. Tam byla úžasná ta jejich skromnost, toho Charlese i u Lizy, která po zkouškách s námi seděla na bednách v teplákách, rozumíte, s tím malinkým pejskem, ona měla takovýho malýho jorkšíra a černýho dvoumetrovýho bodyguarda.

Vážně? Ono se říká, že čím je člověk slavnější, tak tím je skromnější. Myslím, že to platí. Neměla to jednoduché, víme co si prožila.

Sám nesmírně obdivuji Raye Charlese. Co to s vámi dělalo, když jste měl najednou příležitost nejenom sedět kousek vedle něj, ale ještě ho doprovázet? Seděl jsem tak dva tři metry od něj a musím přiznat, že mi ukápla i slzička. Hrajete prostě baladu a teď jde takhle v těch zlatých šatech, v kvádru, těžko se o tom povídá… zažijete 60 tisíc lidí v hledišti, jednoduše vás to dostane. Ale taky jsem dovedl pochopit i tu Lizu, že po tom obrovském úspěchu zůstala absolutně sama, jenom s tím psem a s bodyguardem. Pak jí vlastně odvezou na hotel, podepíšou pár fotek a zase k ní nikoho nepouštějí. Cítíte z toho takový smutek.

Nyní, pokud vím, učíte na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Ano, tam, kde jsem začal.

Takže jste se tam po letech vrátil. Jaká je to práce učit mladé lidi? No, vynikající, je to nádhera.

Takhle si to užíváte? Já si to hrozně užívám a myslím, že v sobě mám i kus přístupu, který mi zůstal po Karlu Velebném. Vlastně učím improvizaci, to je souhrn vlastně všech těch stupnic a jejich využití v improvizaci a kreativitě. Je tam spousta šikovných mladých chlapců a dívek, kteří hrajou na flétny, flétnistky a...

02370124.jpeg

Jsou mezi studentkami i saxofonistky? Ano. Já myslím, že tam mám takových šest studentek na saxofon, ale pozor, vynikajících. Já dokonce jednu studentku mám v Římě na univerzitě, na Saint Louis School.

Počkejte, vy učíte i v zahraničí? No, dalo by se to tak říct. Měl jsem tady výbornou studentku Kristýnu Kachtíkovou, která po škole odjela do Říma studovat a oni chtěli vědět, kde se učila předtím. Tak se zmínila a oni mě pozvali do Říma s mými studenty z Prahy a tam jsem měl ještě dalších pět Italů. To byl ten Saxtet, který jste tady pouštěli, to dělali Italové. A ta škola, ta budova patřila mafiánům, to byl šéf Cosa Nostry v Římě. On byl výbornej jazzovej zpěvák, ale přijela kamera a bylo na tý zahradě ratata ratata, takže se tam postříleli, barák zkonfiskovalo jakoby město, ale za rok tam udělali na počest toho jazzového zpěváka jakési jazzové centrum, kde se prodávají desky, pořádají semináře a večerní koncerty.

Mafián zpívající výborně jazz, to je úžasné. Oni ho tam odkrágrovali, takže nebudu přemýšlet, kdo to sponzoruje, že jo.

Ne, to radši ne. Vy hrajete a to je vaše starost. Jasný, no.

S vaším Saxtetem jste hráli také na Hradě. Je pan prezident velký jazzový fanoušek? No, on je velký jazzový fanoušek a znalec. Fakt se v tom vyzná, v autě má dobré desky.

02370125.jpeg

Koho rád poslouchá? Co má rád? Já myslím, že pan prezident má nejradši pianisty, tria. Má pocit, že hodně rád má třeba Hanka Jonese, který tady měl koncert, a pak bohužel asi tři týdny nato umřel. Tehdy hrál v triu s Jirkou Mrázem, to je náš muzikant, že jo, který je léta v Americe už je slavný.

Co plánujete dále, kromě toho, že hráváte na Jazzu na Hradě? Plánujeme sérii Jazzy na hradech. To znamená vedle pražského Jazzu na Hradě teď budou jazzy na Karlštejně. Měl jste tady pana kastelána, myslím, protože já nemám televizi, já jsem rozhlasový typ, takže to sleduju. Díky jeho přízni se nám podařilo uspořádat akci Jazz na Karlštejně. Pak to chceme rozšířit ještě na Hlubokou, do Nových Hradů, takové open airy. Myslím si, že nic takového tady není. Na těch hradech se hraje většinou bigbít, folk.

autor: Jan Rosák
Spustit audio