Štěpánka Balcarová se SOČRem sdílí Štěstí

Symfonická podoba části písní z cyklu Štěpánky Balcarové Life And Happiness of Julian Tuwim (2017) vznikla pro koncertní řadu Nové horizonty, v rámci které spolupracuje SOČR s autory a interprety z neartificiálních oblastí. Premiéra proběhla 10. února 2022 v pražském DOX+, stejného večera jako premiéra také vydařeného písňového cyklu Svou chvíli Martina Brunnera. Obě díla zastřešilo téma Jazz Poetry, spojení poesie a jazzu.

V souvislosti s koncertem se už po právu chválilo, že Štěpánka Balcarová zvládla objednávku partitury pro klasický orchestr s obdivuhodnou invencí. Podle Štěpánčiných slov se ovšem původně, na rozdíl od Brunnerova cyklu Svou chvíli, neuvažovalo o vydání „symfonické verze“ zhudebněných Tuwimových veršů na CD. Protože z pohledu vydavatele by repertoár dubloval obsah již publikovaného studiového alba, byť natočeného „jen“ v sedmičlenné jazzové sestavě. Snímek měl být k dispozici snad v podobě streamu. Což představovalo určité zklamání jistě nejen pro pisatele a mnohé posluchače, kteří výjimečný koncert zažili.

Nakonec se CD s profesionálně smíchaným záznamem přece jen realizovat podařilo. Naštěstí. Nahrávka totiž v žádném případě jen nezmnožuje materiál předlohy Life And Happiness of Julian Tuwim, ale dává skladbám novou dimenzi. Nejen symbiózou s orchestrem, protože tu nejde o pouhé doaranžování, ale doslova o dokomponování a rozšíření písní, ale už čistě interpretačním posunem jazzových interpretů se symfoniky za zády.

Nové barvy, nové významy

Přidáním symfonických barev jazzové (ostatně i rockové) sestavy obvykle spíš zkošatí a zkrotnou. Jenže ono tomu může být naopak. Například úvodní Czereśnie nabraly ještě větší drive, s bouřícím orchestrem brilantně řízeným „synkopujícím“ dirigentem Markem Ivanovićem, než původní střídmá verze.

Z nahrávky navíc díky mixáží vycizelovaným poměrům nástrojů a hlasu vynikne to, co mohlo zůstat při živém provedení v druhém plánu. V Třešních třeba pěvecké nasazení Małgorzaty Hutek. Ne, že by byl v sále DOX+ špatný zvuk a projev výtečné zpěvačky by se v orchestraci topil. Ale jaký odstín slyšíte naživo dominantně, to záleží třeba už na tom, kde sedíte. Vnímaný poměr se pak snadno liší od záměrů tvůrce.

Porovnání původního studiového alba a „symfonického“ živého titulu také potěší nápaditým rozvedením motivů a přidáním dalších pasáží, kde vynikne právě orchestr. Nadchne například lyrická úvodní část písně Życie. Do odlišné podoby propracovaných momentů a nových linek ale najdete na albu Štěstí mnoho.

Mix navíc podtrhuje, jak dobře se Štěpánce při psaní aranžmá podařilo prolnout sound orchestru a jazzové kapely, aniž by se různé zvukové ideály přetlačovaly. Nebo jak až nečekaně přirozeně se „vytemperoval“ timing symfoniků a jazzmenů. Kde by orchestrace rytmickou živelnost brzdila nebo doháněla, je prostě elegantní odbočka či paralela, jazzové improvizace mají volný prostor k rozletu. Orchestr je přitom napříč cyklem využit vyváženě. Zahraje si, nemusí zapírat společnou virtuozitu, souhru a dynamiku, není degradován na pouhou mlhu ploch v pozadí, na občasné koloratury či jen výztuže původních melodických linek.

Mezi studiovým Happiness a živým Štěstím logicky došlo i k vývoji pohledu členů jazzového septeta na interpretaci stále zažitějších kusů. A to i bez ohledu na tlak orchestru. Což ostatně ukazovaly už koncerty Štěpánky Balcarové a spol. po vydání alba Life And Happiness of Julian Tuwim, které umožnily jednotlivým hudebníkům s materiálem dál pracovat na pódiu. Markantní příklad? Hutek postupně pojala Życie ještě zajímavěji, nevšedněji, prožitěji, s větším ponorem do hlasových experimentů a nálad.

Vypíchnout bychom mohli i jednotlivé sólové vstupy. Samozřejmě Štěpánky Balcarové. Roberta Fischmanna, zvláště ty s průraznou pikolou. Jistotu Jaromíra Honzáka. Nikola Kołodziejczyk zase např. na počátku druhé poloviny rozmáchlé sedmnáctiminutové kompozice Wszystko nabídne působivý náladotvorný moment s preparovaným pianem, do kterého zlehka prolne delikátní bubenické mistrovství Grzegorze Masłowského. Později se v tom nejlepším „bodovém osvětlení“ předvede Marcel Bárta.

Ještě zásadnější je pak přispění Bártova basklarinetu, spolu s pokorným šepotem Małgorzaty Hutek, k podmanivé, kontemplativní náladě závěrečné skladby Chrystusie. Smyčce se tu postarají o pocit nekonečného prostoru mezi nebem a zemí.

Symfonická podoba Life And Happinness si zakonzervování pro domácí soustředěný poslech zasloužila už proto, že šance na reprízy díla v plném obsazení s orchestrem jsou minimální. Byla by škoda nechat mimořádný moment zapadnout pouze do blednoucích vzpomínek.