Takhle se hraje nadoraz: Peter Evans vrcholem Jazz Goes to Town
O finále 30. ročníku královéhradeckého festivalu Jazz Goes to Town se velkolepě postaralo nové trio Extra experimentujícího amerického trumpetisty Petera Evanse. Improvizační smršť 12. října byla v tom nejlepším smyslu „adrenalinová“.
Poslech nahrávek z alba Extra mohl i nemohl připravit diváky na to, co se bude dít. Prozradil filozofii tria při práci s útržkovitě rozhazovanými kaskádami melodických nápadů, dynamikou a proměnlivým rytmem. Ale nenapověděl onen euforizující energetický proud, který trio Petera Evanse s krajanem bubeníkem Jimem Blackem a švédským basistou (skutečně basistou, střídal baskytaru s kontrabasem i basovými rejstříky syntezátoru) Petterem Eldhem do diváků ve slušně zaplněném Biu Central nekompromisně nahrnulo.
Trio započalo set zvolna, jakýmsi vynalézavým „hlučným ambientem“, kdy druhá velká osobnost newyorské experimentální scény Jim Black lovil ruchy z padu a Petter Eldh maloval pozadí syntezátorem. Brzy se ovšem trio odpoutalo do strhujícího jazz punkového náporu.
Trubka je „nebezpečný“ nástroj
Už například Evansovo sólové vystoupení v rámci pražského uvedení Zornova Bagatelles Marathonu ukázalo, co trumpetista dokáže ze svého nástroje naživo dostat. Ale stejně šlo o šok za hranicemi možností „běžné fyziologie trumpetisty“ a chápání posluchače. Vedle učebnicově jasných, průzračných a plných tónu například dokáže Evans vychrlit třeba neskutečné basové frekvence paradoxně z pikolové trubky (!), kterou střídal s běžnou b-trubkou.
Basové dunění zahrnuté v neskutečném rozsahu tónů, který Evans z pikolové trubky zdánlivě lehce vytáhl, provokovalo pohledy hledající, kde má trumpetista schovaný oktavér nebo pitch schifeter. Zkrátka elektronickou efektovou krabičku k úpravě zvuku. Inu, nikde. Basové rejstříky hrál do „čistého“ mikrofonu. Efekty lehce využíval, ovšem jen delay a hall (zpoždění, ozvěny, dozvuky).
Za tím účelem si nechal postavit dva mikrofony. Jeden bez efektů, druhý právě s delayem. A jak později prozradil dramaturg Michal Wróblewski, umožnil zvukaři, aby se zapojil svým způsobem do tvorby. Prostě tím, že nastavil dobu zpoždění delaye nebo typ reverbu dle svojí intuice. Evans pak nečekal, jakou tříšť či naopak pomalou vlnu opakovaných tónů vygeneruje při hře do efektové linky, což ho samotného inspirovalo k práci se získaným zvukem.
Do svého arzenálu i tentokrát Evans přibral řadu perkusivních zvuků. Už tak pestrý sound vystoupení ještě zpestřil, když občas změnil jak pikolovou, tak b trubku na rytmický nástroj, kdy ostré „údery“ generoval jak dechem pomocí nátrubku, tak písty. Vlastně udělal z trubky docela „nebezpečný“ nástroj.
Koncert ovšem zdaleka nestál jen na extrémních hráčských technikách a soundu, ale také na množství zajímavých témat, rychle nahazovaných a zase marnotratně rychle opouštěných ve prospěch dalšího přetlaku momentálních nápadů.
Jim Black hrál také velmi pestře navzdory faktu, že bicí neztrácely plynulý tah a razanci. Petteru Eldhovi v tom rytmickém i melodickém uragánu nezbývalo nic jiného než hrát velmi strohé groovy, často ostrá staccata sledující kadenci Blackova virblu. I v tom však dokázal být vynalézavý.
V jednom momentu přešel Eldh například do nejklasičtějšího kráčivého, swingujícího basu. Jenže pozor, v naprosto šíleném frenetickém tempu. Nástup „speed-metalového bebopu“ mu vysloužil zvláště hlasitý aplaus.
Po neutuchajícím bouřlivém potlesku se trio přišlo na pódium ještě uklonit, ale nepřidalo. Netuším, zda kvůli „nočnímu klidu“, nebo z jiného důvodu: Bylo vidět, že pánové ze sebe vydali maximum. Takhle se hraje nadoraz.
Nejen Extra, i to další bylo extra
Ve stejném koncertním bloku jako Extra vystoupila americká zpěvačka, skladatelka a hráčka na klávesové nástroje pákistánského původu Amirtha Kidambi s kapelou Elder Ones. Do rozsáhlých kompozic s prvky free jazzu i melodiky indického subkontinentu dokázala vložit silný sociální a protestní náboj, v duchu revoltujícího jazzu 60. let, ale pochopitelně co do témat současný. Sugestivní a dokonale přesvědčivý.
K dalším vrcholům letošní koncertní sezóny, nejen JGTT, lze počítat i českou premiéru norského dua Maja S. K. Ratkje & Stian Westerhus, které si pohrálo se shakespearovskými verši v duchu jakési noirové opery, Kurta Weilla i Toma Waitse. Ovšem s tím, že tato přirovnání značně pokulhávají a nevystihují originalitu dua. Diváky si kombinací nevázaného hudebního humoru a brilantní interpretace podmanil také pan-skandinávský ansámbl Horse Orchestra. Atd.
Dramaturgii jubilejního ročníku JGTT lze zkrátka hodnotit jako výtečnou, objevnou a pestrou. Jak už je v Hradci zvykem. Těšme se na příště.
Peter Evans Extra, 12. 10. 2024, Bio Central, Hradec Králové
Peter Evans – piccolo trubka, trubka
Petter Eldh – baskytara, kontrabas, syntezátor
Jim Black – bicí nástroje, elektronika