Talaqpo vydávávají album, do něhož se promítla setkání z Afriky

Lucie Páchová ráda sbírá vlivy a témata na cestách. „Naše předchozí album inspirovala cesta do Indie,“ připomíná v rozhovoru. I když dodává, že prvotní inspirace se později ještě hodně promění a album „jde vlastní cestou, žije svůj život“. Což je dáno už faktem, že na cesty se vydává Lucie bez kapely, nejde o žádnou „hromadnou turistiku“, ale energii nahrávky určuje celá muzikantská sestava.

„Ráda cestuji sama. Cestou sbírám a nahrávám různé zvuky, potkávám lidi, snažím se poslouchat a fungovat v jiných společnostech a v jiném prostředí. Když se vrátím, zkušenosti transformuji do skladeb. S tímto materiálem pak v kapele dál pracujeme, spoluhráči už mají svůj vlastní způsob, jak ho přežvýkat,“ popisuje Páchová svoji tvůrčí metodu.

Jak přetavit zážitky z cest

Později se zpěvačka rozpovídá také o etice pořizování terénních nahrávek, ke kterému se snaží přistupovat citlivě a samozřejmě s vědomím nahrávaných: „Jednou jsem dostala (kvůli snaze o autentické zaznamenávání v nevhodné situaci) přes hubu… a bylo to správně, poučila jsem se z toho.“

Autorka také upřesní, že hudba zdaleka nevzniká jen díky terénním nahrávkám, které po návratu z cesty probírá, ale spíše „ze setkání, interakcí, vzpomínek, zážitků i vůní a vůbec celého mixu zkušeností“. A to obvykle až po nějaké době po návratu domů, kdy už se zážitky vstřebají a vyprchá nostalgie.

Zpěvačka a skladatelka představí také kapelu, která její často přesně vypsané kompozice přežvýká tak, „že z nich půlka vypadne“:

„Vznikli jsme před devíti lety jako kvarteto. Ve čtyřech s houslistou Mejlou Jakešem, violoncellistou Šimonem Markem a bubeníkem Janem Chalupou. Už na předchozím albu To Tribes hostoval Vojta Procházka, který si s námi zahrál i na nové desce. Ale zatímco minule hrál na piano a harmonium, tentokrát jsme ho poprosili, aby vzal do studia svoje analogové varhany Vermona. Mezitím se k nám připojil také kontrabasista Luan Gonçalves.“

Jazz mě pustil, stopa zůstala

Muzikanti pochopitelně ovlivňují finální podobu kompozic: „Roli hraje také prostor k improvizaci. Třeba přechody mezi písničkami jsou úplně improvizované. A spoluhráči mě inspirují i tím, že píšu přímo pro ně. Díky jejich impulsům skladby i zpětně předělávám, jde tak vlastně o kolektivní tvorbu. I když základ, zvláště rytmické záležitosti, docela přísně vypisuji.“

Lucie Páchová zavzpomíná i na svoji cestu k muzice vůbec. „Vždy mě zajímaly nejrůznější žánry, nesnažila jsem se je rozlišovat. Ale v určitém období jsem se dostala k soudobé ‚vážné‘ hudbě. Pak jsem začala studovat multimediální kompozici na JAMU, kde jsem mohla slyšet věci, ke kterým bych se asi normálně nedostala. Nějakou dobu jsem studovala i jazz a i když mě jazz ‚pustil‘, stopa ve mně zůstala. Nejvíc se ovšem vracím k hudbě folklórní. Z nejrůznějších koutů světa. Tam jsou největší poklady.“

Jako další vlivy jmenuje zpěvačka vedle terénního nahrávání také „experimentální formy zvuku“. Ostatně experimentování např. s extrémními hlasovými technikami je Lucii vlastní.