Terence Blanchard: Praha mě fascinuje
Trumpetista Terence Blanchard nahrával s FILMharmonic Orchestra Prague hudbu k novému americkému filmu Red Tails za účasti slavného hollywoodského filmaře George Lucase. V Praze se však objeví znovu v červenci, kdy vystoupí s vlastním kvintetem na Žofíně v rámci festivalu Prague Proms.
„Budeme snažit, abychom vaše publikum nezklamali,“ říká Blanchard v rozhovoru, který vznikl pro pořad ČRo 3 – Jazz Notes. Rozhovor si můžete poslechnout také v audiu:
V červenci budete v Praze koncertovat poprvé? Nejsem si jistý, jestli jsem tu nebyl už s Artem Blakeym, tehdy jsme hodně jezdili po Evropě. Ale nejspíš tu budu poprvé. S mou kapelou každopádně.
A přivážíte něco zvláštního, nebo je to prostě jen jeden z koncertů? To je těžká otázka. Praha mě fascinuje, jsem tu takto poprvé, pracuju na svém projektu a baví mě to hodně. A samozřejmě se rád vrátím se svou kapelou. Protože tu máte výborné muzikanty, spolupráce s nimi byla špičková. A v takové atmosféře prostě stojí zato vystoupit a zahrát.
Řeknete nám něco o filmu, pro který jste napsal hudbu, již tu nahráváte? Jmenuje se Red Tails, hrají tam Terrence Howard a Cuba Gooding, režíruje Anthony Hemingway a produkuje George Lucas. Je to film o afroamerických pilotech za 2. světové války. Výborný film, hodně akční. No a tak skvělý soundtrack s tak mimořádnými muzikanty, které tu máte!
Dostal jste už pár Grammy, na Oscara čekáte, takže bude teď ta správná chvíle ho získat? (úsměv). No nevím, snad. Pro mě je prostě čest pracovat s těmito tvůrci, s Georgem Lucasem, to byla velká škola a Anthony Hemingway taky přesně ví, co chce. Měl jsem prostě štěstí.
Jaký je hlavní rozdíl mezi skládáním pro vaši kapelu a pro film? Když píšu pro kapelu, vycházím jen z toho, co chci říct, sdělit umělecky co cítím. Například, když jsem skládal album A Tale of God's Will, které je o stavu New Orleans po hurikánu Katrina, byl to velmi osobní příběh. Ale když píšu hudbu k filmu, pomáhám někomu jinému vyprávět jeho příběh. A hudba tu hraje jinou roli, je to spojka mezi obrazem a slovem, dotváří dojem z filmu, z onoho příběhu.
Vraťme se k vašim kořenům. Hrál jste s osobnostmi minulosti - Artem Blakeym, Lionelem Hamptonem. Změnil se jazz od té doby? Nene, ti chlapi byli průkopníci, kteří nám ukázali cestu a hodně věcí funguje dodnes. Samozřejmě je to dnes jinak, ale tohle je část tradice, tradičního jazzu. Na druhé straně moji současní spoluhráči, mladí kluci z kapely Fabio Almazan, Kendrick Scott, basák, Joshua Crumbley, Brian Setzer, ti to ženou vpřed, dívají se na jazz z jiných úhlů, inspirace z jiných koutů hudby, než jak to vypadalo dřív, vzniká z toho trochu odlišný zvuk, jinak pracujeme s harmonií a samozřejmě rytmem, což nás všechny vyhraňuje a ovlivňuje navzájem.
Dvě jména: Miles Davis a Wynton Marsalis. Co si s nimi spojujete? Miles Davis je jediný. On byl ten, kdo určil cestu. On stanovil úroveň a směr. Znám se dobře s Herbiem a Waynem a ti jsou sloupy naší stavby ještě pořád, protože měli přímou možnost s Milesem Davisem pracovat. On nám prostě všem ukázal cestu. Problém je, říkával, že nemůžete rozlišit svou osobnost lidskou a muzikantskou. Nikdy se nesmíte zastavit, odpočinout si, pořád vás to žene dopředu. Nemůžete se ohlížet. A Wynton je můj kamarád, kolega, se kterým jsem vyrůstal, výborný muzikant, velký talent. Chlapík, co pro jazz udělal opravdu hodně. Propaguje ho, pomáhá mu. A jeho styl je osobitý, nikdo jiný tak nehraje. A pořád dělá spoustu dobrých věcí, ovlivňuje mladé muzikanty.
A jeho ohlížení se v jazzu, je to něco co obdivujete, nebo je vám cizí? To je volba každého z nás, on chce uchovat tradici, což není můj přístup. Já na to jdu jinak, hledám pořád nové cesty, nové věci, tradice není můj obor. Ale každý dělá to, co ho baví, nemůžeme hrát stejně. On je extrémně talentovaný, což neznamená, že hrajeme podobně. Dám vám příklad, mám jednu zkušenost s Dizzym Gilespiem. V šatně jednou hrál jen tak jakousi baladu a najednou se zastavil a říká: „Miles Davis by to hrál úplně jinak, nikdy nehraje staré noty.“ A to mě ovlivnilo. Dizzy si byl vědom své pozice, svého přínosu, ale respektoval Milese, že se pořád dívá dopředu. A byla z toho cítit úcta jednoho umělce k druhému.
Příští rok, 13. března, vám bude padesát, jak se na to připravujete? Vy jste se připravoval! No člověče, když na to myslím, říkám si, co se za tu dobu stalo, víte? Připadá mi, že ještě před dvěma týdny mi bylo 22. Ale těším se na to, bude to krásné ohlížení. V dosavadním životě jsem měl jsem štěstí. Hrál jsem se spoustou mých idolů a možná jsem je dokonce potkal všechny. Ale taky jsem hrál s řadou mladých muzikantů, kteří jsou inspirativní. A u filmu jsem mohl spolupracovat s těmi nejkreativnějšími lidmi v oboru. Takže už toho mám hodně za sebou. Prostě jsem byl obdarován, měl jsem šťastný život a těším se, že to bude pokračovat.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
