Tři otázky pro Ibrahima Maaloufa
Libanonský rodák a trumpetista Ibrahim Maalouf hraje jazz s příchutí arabské hudební tradice. Čtěte rozhovor s umělcem, který v červenci zahraje na Colours of Ostrava.
Pohybuje se stejně dobře v jazzu, v blízkovýchodní hudební tradici i v evropské klasice. Hraje na čtvrttónovou trubku, kterou vynalezl jeho otec, pochází z rodiny slavného spisovatele a rodný Libanon opustil v době občanské války jako dítě, dřív, než si na ni mohl udělat nějaký názor.
Spolupracoval například se Stingem, s duem Amadou & Mariam nebo s Vanessou Paradis, stěžejní je však jeho vlastní jazzová tvorba (recenzi posledního alba Diagnostic si můžete přečíst zde).
V únorovém čísle časopisu Harmonie vyšel profilový rozhovor Milana Tesaře s tímto trumpetistou, který mnohem dříve než s jazzem začínal s klasickou evropskou hudbou. Se svolením vydavatele přinášíme krátký úryvek:
Své první sólové album jste natočil v roce 2007, po mnoha letech strávených na scéně. Proč ne dříve?
Důvodů bylo více. Zaprvé vydavatelé dnes nedůvěřují mladým interpretům klasické hudby. Většinou vsázejí na známé osobnosti, a proto po celá desetiletí vydávají alba pořád ti stejní hudebníci. Na vydavatelství, které opravdu investuje do někoho neznámého, narazíte velmi zřídka. To platí obecně. A teď to vztáhněte na trubku, nástroj, který nikdo pořádně nezná! Druhý důvod byl ten, že jsem si sám nebyl příliš jistý, co bych chtěl nahrát. Natočit po sto sedmnácté Haydnův koncert nebo Brandenburský koncert č. 2 od Bacha? I když tato velká díla obdivuji, asi by mě to nemotivovalo. Spíše jsem chtěl sám vytvořit něco nového. Jít kupředu vlastním tempem a nechat hudbu, aby šla kupředu spolu se mnou. Vymýšlet nové věci. Na svém prvním albu Diasporas jsem tedy začal pracovat v roce 2003 a dokončil jsem je až v roce 2007.
Podívejte se na úryvek z koncertu na veletrhu Womex:Na svých albech kombinujete jazz s tradiční hudbou Blízkého východu. Co mají podle vás tyto dva světy společného a jaký je mezi nimi největší rozdíl?
Jazz a arabská hudba pro mne mají společný zdroj, kterým je Afrika. Odtud všechno pochází a po staletí se transformuje do různých podob. Dokonce si myslím, že je to pořád tatáž hudba, jen interpretovaná dvojím způsobem. V jazzu budete hledat swingový rytmus a virtuozitu v rychlosti. V arabské hudbě objevíte spíše nostalgický výraz. Ale obojí má v sobě jako společný prvek blues. Ten bluesový čtvrttón, který zcela přirozeně přešel do jazzu, ale který ještě před blues byl ukryt v genech africké hudby. Nejsem muzikolog, ale tyto společné prvky mě ohromně inspirují. Veškerá moje hudba je postavena na mnoha společných bodech, které spojují jazz, arabskou hudbu, ale také hudbu klasickou, hiphop, pop, rock, elektronickou hudbu a další styly.
Vedle arabské hudby a jazzu jste studoval evropskou klasickou hudbu. Kdo jsou vaši oblíbení skladatelé?
Mám hrozně rád Johanna Sebastiana Bacha, který ve své tvorbě mnoho věcí uspíšil. Vytvořil aktuální syntézu toho, co do jeho příchodu existovalo bez ladu a skladu. Každý jazzový muzikant, který někdy Bacha poslouchal, vám řekne, že právě Bach byl největším jazzmanem všech dob. Jinak mám rád symfonickou hudbu z doby romantismu a novější – od Rachmaninova a Prokofjeva k Mahlerovi nebo Brucknerovi. Síla jejich děl mě dojímá.
Celý rozhovor s Ibrahimem Maaloufem čtete v únorovém čísle časopisu Harmonie.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.