Truffazova plavba filmovými soundtracky na novém albu

Album jazzových úprav titulkových motivů provařených pamětnických bijáků, co může být fádnějšího, řekl by skeptik. Když se ovšem do takového zadání pustí Erik Truffaz a pohraje si s nesmrtelnými melodiemi od Nina Roty, Ennia Morriconeho či Milese Davise, je o zábavu postaráno.

Truffaz si totiž v úpravách nebere servítky. A i když se občas neubrání sentimentu, dokáže předlohy zdravě přeorat. Z motivu krimikomedie Povedení strejcové (Les Tontons fingueurs, promítala se u nás také pod názvem Můj strýček gangster, 1963) klidně udělá výbušnou fusion záležitost s kvílící rockovou kytarou. Do ústřední melodie z filmů o Fantomasovi zase neváhá zakroutit knoflíky potenciometrů digitálních efektů a vyrobit trochu zábavných elektronických hluků.

I když třeba z trvalky One Silver Dollar (smuténka, kterou Marylin dojímala diváky v River Of No Return, 1954) naopak vytěžil tolik nostalgie, co se jí do posluchače vejde. Kýč, zdálo by se na první poslech. Kdyby ovšem balada nebyla tak procítěně a mistrovsky provedena. Ať už jde o protagonistovu plačtivou trubku, odzbrojující melancholii ve hlase francouzsko-alžírské zpěvačky a herečky Camélie Jordana (tahle dáma, ač povstala z pokleslé TV šou Nouvelle Star, francouzské obdoby Pop Idol, nemá jen hezkou tvář, ale opravdový talent šansoniérky) nebo podmanivou retro rytmiku.

Švýcarský trumpetista bývá často srovnáván s Milesem Davisem. Na Rollin‘ opět neváhal vyjít těmto lichotivým a zároveň riskantním příměrům neohroženě vstříc. Nad rozmlženým, elektronickými efekty zohýbaným elektrickým pianem Alexise Anérillese (známého mj. z doprovodné kapely písničkářky Sophie Hunger) uchopil i Milesovu spontánní melodii pro kriminální drama Výtah na popraviště (Ascenseur pour l’échafaud, 1958). A zní to, jako kdyby přenesl samotného tvůrce z jeho akustického období rovnou do éry fusion. Výsledek? Tajemný a napínavý.

Skladatelé Nino Rota (La Strada, Silnice, 1954) či Ennio Morricone (La Casse, Kořist, 1971) samozřejmě zaslouží úctu. To ovšem neznamená, že by Truffaz nedokázal podtrhnout dramatičnost kompozic elektrickým aranžmá s efektovanou kytarou Matthise Pascauda.

A propos, Pascaud. Jde o nadějného francouzského kytaristu, který už má na kontě tři profilová alba. Truffaz si umí mezi nastupujícími hráči výtečně vybrat osobnosti, které mu pomohou aktualizovat sound i rozdmýchat energii. Zatímco basista a koproducent Marcello Giuliani, dlouholetý Erikův souputník, jistí protagonistu důvěrnou znalostí jeho silných stránek a muzikantského jazyka.

Erik Truffaz|foto:Vincent Guignet

Očima a ušima dítěte

Trumpetistovi slouží ke cti, že se do úprav trvalek ze soundtracků nepustil z nedostatku vlastních melodických nápadů, natož ze zištnosti. Šlo o objednávku festivalu v Angoulême. Padla na úrodnou půdu, protože Truffaz sám sebe označuje za filmového entuziastu a milovníka kinematografie.

Truffaz naznačil i důvod, proč lovil v té dávnější historii filmového umění a uchopil scénickou hudbu z opravdu pamětnických snímků. Umožnila mu vybavit si dětské vzpomínky, probudit dětskou fantazii a vytvořit autentickou „jazzovou poctu“ filmovým obrazům.

Nutným důsledkem různorodého materiálu a také pestrého přístupu k němu je jistá roztěkanost nejen stylů, ale také nálad. Od smutku přes dramatičnost po hudební humor. Truffaz ovšem patří k interpretům, kteří takový rozptyl utáhnou a sloučí do logické koncepce už jen díky osobitému soundu.

Album Rollin‘ jistě nelze co do významu srovnávat s trumpetistovými experimenty s hip hopem, elektronikou a etnickou hudbou. Jde spíše o dílko oddechové. Což ovšem vůbec není málo.