Uloveno na síti: Jarní jazzové (bá)snění

Charles Lloyd & TheMarvels – Tone Poem

Z kapely The Marvels, do které Charles Lloyd v roce 2015 přizval kytaristu Billa Frisella, hráče na pedálovou steel kytaru Grega Leisze, basistu Reubena Rogerse a bubeníka Erica Harlanda, se vyklubal stálý projekt. Název třetího alba The Marvels - Tone Poem - odráží fakt, že vychází v rámci audiofilské řady vinylů Tone Poet Series s etiketou Blue Note. Proč to vypichovat? Zatímco dříve se série soustředila na reedice, Lloydova nahrávka představuje první novinku. Což dramaturgové jasně zamýšleli jako poctu legendárnímu saxofonistovi.

Zároveň však platí i onen doslovný význam titulu desky. Lloyd a spol. se tentokrát, na rozdíl od protest-songů předchozího titulu Vanished Gardens s písničkářkou Lucindou Williams, programově pokládají do lyrických kusů. Ať už vlastních, nebo do úpravy písně Anthem od Leonarda Cohena či chytlavého vyznání Lady Gabor z repertoáru kytaristy Gábora Szabó, se kterým ostatně Charles Lloyd v 60. a 70. letech příležitostně spolupracoval.

Veronica Swift – This Better Earth

Americká zpěvačka opět ukazuje, jak soudobě lze dělat starou americkou „klasiku“ i bebop a ještě ho přirozeně míchat třeba s rockovými inspiracemi. Jako téma alba zvolila problémy politické rozpolcenosti (nejen) USA, rasové nerovnoprávnosti, nebo třeba sexismu a domácího násilí.

Protože jde bohužel o problémy staré jako lidstvo, mohla Veronica Swift koncepci naplnit jak aktualizovanými standardy, třeba The Man I Love (tady se hodí připomenout, že píseň zařadili bratři Gershwinové do politicky satirického broadwayského muzikálu Strike Up The Band z roku 1927), tak úpravou hořké balady Sing! z repertoáru alt-rockového dua The Dresden Dolls (a tudíž z pera radikální dámy Amandy Palmer). Do sociálně kritického celku zapustila i patřičně zironizovaný hit dívčí rhythm-and-bluesové skupiny TheCrystals z roku 1962 He Hit Me (And It Felt Like A Kiss), jehož název hovoří za vše.

Iiris Tarnanen – The Day I Was Born

Jméno finské zpěvačky a violoncellistky Iiris Tarnanen je na evropské scéně nové, ovšem debut vydala zralý a pozoruhodný. Pro část písní platí zjednodušená představa o „severské snivosti“, a pro ostatní skladby naopak neplatí vůbec. Jsou totiž prosluněné a hravé. Nejzajímavější momenty nastanou, když Iiris vpustí do evropského jazzového slovníku třeba nářečí karelské lidové hudby, jako v písni Armaani mun on vierahallamaalla. Nebo když se hlouběji ponoří do klasického výraziva, mimo jiné v Demons Inside Me.

Florian Arbenz X HermonMehari / Nelson Veras – Conversation # 1: Condensed

Bubeník Florian Arbenz, u nás dobře známý třeba z tria Vein, si letos dal věru nelehké předsevzetí. Asi proto, aby jako tvůrčí člověk přežil vynucenou koncertní pauzu. Hodlá natočit „dvanáct alb či lépe dvanáct konverzací se zcela odlišnými muzikantskými sestavami“.

První vlaštovkou se stala spolupráce s americkým, přesněji kansaským trumpetistou Hermonem Meharim (Aaron Parks, Randy Brecker) a brazilským kytaristou Nelsonem Verasem (Lee Konitz, Robin Eubanks, Brad Mehldau). A i když jedna vlaštovka jaro nedělá, výsledek zní přesvědčivě. Nezbývá než držet agilnímu muzikantovi palce, ať invence nevyschne ani při jedenácti pokračováních hudebních konverzací.

Pino Palladino & Blake Mills – Notes With Attachments

Baskytarista Pino Palladino se proslavil spíše v rockových kruzích. Vždyť po zesnulém Johnu Entwistlovi nastoupil do legendárních The Who, hrál s Jeffem Beckem, Johnem Mayerem, Nine Inch Nails i Erikem Claptonem. Ale také s Herbiem Hancockem. A na společném albu s kytaristou a producentem Blakem Millsem (John Legend, Fiona Apple, Pink či Norah Jones) se prezentuje nejen jako jazzový nadšenec, ale zároveň coby vynalézavý experimentátor.

Oběma pánům není cizí operování se smyčkami a elektronikou, ale „dřevo“ nakonec převládá. A když potřebují třeba klávesy nebo saxofon, jazzmany mají po ruce: Např. na hammondky a různé archaické syntezátory hostuje vyhledávaný virtuóz Larry Goldings (John Scofield, Robben Ford, Lee Ritenour, Maceo Parker), na saxofony střelec Jacques Schwarz-Bart atd.

Nik Bärtsch – Entendre

Náměty pro klavírní album, které by odráželo rituální hudbu různých kultur, nalezl švýcarský skladatel a pianista Nik Bärtsch mimo jiné během sólového turné v roce 2017. Zavedlo ho totiž záměrně na pro jazz neobvyklá místa jako Teherán, Káhira, Alexandrie, Kalkata, Dillí.

Jedna charakteristika ovšem spojuje všechna Nikova minulá a současná hudební zkoumání. Ať už se pokládal do „zenového funku“ projektu Ronin nebo nořil do experimentů soudobé hudby, inspirován skladateli jako John Cage či Steve Reich, nikdy neopustil jistou meditativnost a snový rozměr. Také Entendre má dar konejšit a inspirovat k rozjímání.