Uloveno na síti: Jazz pro dlouhé večery

Melody Gardot – Sunset In The Blue

Začněme líbivou, snivou romantikou. Albem Sunset In The Blue se americká zpěvačka Melody Gardot „hlásí ke svým jazzovým kořenům“, i když nezapírá ani lásku k tradičnímu popu. Obklopila se orchestrem, o jehož aranžmá se postaral její starý známý Vince Mendoza (na kontě má orchestrace pro Gregoryho Portera či Joni Mitchell). Znovu povolala i ověřeného producenta Larryho Kleina (Madeleine Peyroux, Herbie Hancock, Joni Mitchell).

Nejzajímavější na albu ovšem je, jak dobře se vyjímají převládající zpěvaččiny autorské písně vedle standardů jako Moon River nebo I Fall In Love Too Easily. Melody má opravdu dar psát silné a nadčasové… ehm, melodie. Nomen omen. Sentimentální nálada „Západu slunce v modré“ navíc krásně zahání podzimní pošmourno.

Katie Melua – Album No. 8

Opačná strana oceánu, jiná zpěvačka a písničkářka, ovlivněná vokálním jazzem, sofistikovaným popem i folkem. V posledních letech spíše s důrazem na onen pop, i když důležitost jazzových postupů v písních jako Voices In The Night nepřeslechneme. I zde však, jako u kolegyně Melody, hrají důležitou roli orchestrální aranžmá a vládne podobná sladkobolnost, tak dobře padnoucí k podzimním barvám.

„Obvykle zpívám o lásce a toužení. Ale tentokrát jsem chtěla vystihnout vytrácení se lásky. V životě se tohle prostě stává,“ popsala téma hluboce osobních textů původem gruzínská, v Británii působící umělkyně. Nemá jít ovšem o nic depresivního. „V písních jde o to, jak smutnou realitu přijmout a smířit se s ní, aby bylo možné očekávat lepší časy.“

Ron Miles – Rainbow Sign

Album Rainbow Sign amerického kornetisty Rona Milese navazuje hvězdným obsazením na předchozí ceněný titul I Am A Man (2017). Za piano si sedl Jason Moran, basy se chopil Thomas Morgan. A kytarista Bill Frisell i bubeník Brian Blade hrávají s Ronem Milesem ještě mnohem déle.

Inspirace ke skladbám byla ovšem tentokrát smutnější. Ron Miles napsal většinu z nich pod dojmem ze smrti svého otce v roce 2017. Zároveň se však snažil v hudbě vyjádřit naději, oslavit spirituální cestu ze Země na nějaké mnohem lepší místo.

Peter Bernstein – What Comes Next

Kytarista Peter Bernstein nazval album záměrně mnohoznačně. Otázka „co přijde příště“ prý napadne každého (nejen) Američana, který si na prstech spočítá „pandemie, občanské nepokoje, hodně divoké prezidentské volby“.

Zároveň ale Bernstein v názvu vynechal otazník: „Věta pak znamená, že máte nějaký nápad či záměr. Mým záměrem není nic světoborného, ale prostě dál hrát jazz. Jde o základní otázku od chvíle, kdy jazzmani dostali svobodu improvizovat. Co mám teď zahrát, jaká nota bude následovat?“

Album vzniklo během karantény, na čemž si kytarista našel aspoň něco dobrého. „Bez nabitého koncertního programu jsem měl aspoň čas psát muziku a sestavit kapelu snů se Sullivanem Fortnerem, Joem Farnsworthem a Peterem Washingtonem. Natáhli jsme si roušky, což mi tedy napřed připadalo hodně divné, ale jak jsme začali hrát, už jsem cítil jenom vděk, že mohu vytvořit něco nového s hudebníky, které mám rád.“

Piotr Budniak Essential Group – Heart, Mind & Spirit

Polský bubeník a skladatel Piotr Budniak (*1991) už si stihl udělat na náročné a košaté polské scéně slušné jméno, má za sebou i řadu koncertů napříč Evropou a výlet do Asie. Se svojí Essential Group vydává zřejmě už čtvrté album, včetně jednoho titulu koncertního. Jako sideman si zahrál s polskými legendami jako Tomasz Stańko či Zbigniew Namysłowski.

V posledních třech letech hrává v Piotrově kapele jako host David Dorůžka. Ostatně s Piotr Budniak Essential Group se David před časem objevil i na vystoupení v JazzDocku. David se pochopitelně podílel i na velmi povedeném aktuálním albu.

Jakub Doležal Quartet – Happy End

Už pozitivní název desky potěší, vždyť happyendy potřebujeme jako sůl. Kuba Doležal navíc nabízí na druhém autorském albu vesměs pozitivní muziku s nápaditými melodickými linkami. A také funkově tepající či zdravě rockově nakopnutou, protože je muzikantem skutečně nadžánrovým. Však znáte Jakubův hráčský záběr od Pivcova Organic Quarteta přes Žáhu či Blues Bond po Hudbu Praha.

Album Happy End vzniklo ve stejné sestavě jako Jakubova autorská prvotina Village Years (2016), s kytaristou Jiřím Šimkem, baskytaristou Markem Leždíkem a bubeníkem Jakubem Šindlerem. Je ovšem zvukově a aranžérsky mnohem propracovanější a bohatší. A nejen proto, že saxofonista rozšířil svůj instrumentář také o klávesové nástroje. Tak to má být, že na povedený debut naváže ještě povedenější „druhotina“. Což doufám pro Jakuba není happy end se schrupnutím na vavřínech, ale jen zastávka na cestě k další desce.