Uloveno na síti: říjnový jazz nezní v nouzovém režimu

Takuya Kuroda – Fly Moon Die Soon

Název šestého alba v Japonsku narozeného, v NYC působícího trumpetisty může působit poněkud apokalypticky. Podobně jako koncepce desky, kterou Takuya vyjádřil takhle mnohosmyslně: „Album pojednává o ironickém vztahu mezi velikostí přírody a nádhernou obscénností lidství. Melodie přeletují tam a zpět od duchovna k vulgaritě.“

Ale nelekejme se, na nahrávce jde opět o v podstatě roztančený mix funk-jazzu a hip hopových vlivů. I když onen taneček může být záměrně „trhaný“. Kurodovy melodie zůstávají invenční a nosné, ať už míří do nebíčka nebo do peklíčka.

Florian Arbenz & Greg Osby – Reflections Of the Eternal Line

Švýcarské klavírní trio Vein, známé i z našich pódií, se s hvězdným americkým saxofonistou potkává déle než dvě dekády. Vzniklo i společné album. Tentokrát ovšem zvolil Florian Arbenz, bubeník a tahoun Vein, jiný způsob komunikace. Intuitivní duo.

„Free“ hra bez harmonického nástroje má svoje kouzlo, duo Arbenz & Osby si ovšem věc příjemně „zkomplikovalo“. Arbenz krom běžné bicí soupravy používá řadu laděných perkusí. Například kalimby nebo tajemně znějící balijské gongy. A také jím samotným navržené bicí nástroje. To vše umožňuje „vrátit do hry“ i harmonické výplně a basové linky. Nad rytmicko-harmonickým předivem pak Osby kouzlí na sopránový saxofon i na altku. Výsledkem je nahrávka zvukově bohatá a vrstevnatá.

Zabelov Group – Madhouse Session EP

Nejen Arbenz s Osbym v nové várce nahrávek ukazují, jaká zvuková pestrost se dá vyčarovat v sestavě dua. O česko-běloruském projektu multiinstrumentalisty Jana Šikla a akordeonisty i zpěváka Romana Zabelova je čím dál tím víc slyšet. Právem, takhle originální sound nezazní na scéně každý den. Zabelov Group ostatně úspěšně vyjíždí, umožňují-li to okolnosti, i na koncerty do Německa, Holandska či Polska. Duo si zahrálo i v roli předskokanů Portico Quartet.

Zatímco předchozí titul Eg (2018) představovalo pečlivě konstruovanou studiovou nahrávku s řadou hostů, na novém EP jdou pánově na věc jinak. Jde o snímek z domácího studia, zachycující živou, s pomocí „polidštěných technologií“ na pódiu plně proveditelnou podobu repertoáru.

Michal Worek – PIANO

V Česku zůstaneme i v dalším tipu. Ne kvůli současné potenciální obtížnosti cestování, ale protože se tu děje dost zajímavých věcí. Pianista a skladatel Michal Worek, absolvent klasického i jazzového klavíru na „Ježkárně“ a skladby na HAMU, byl dosud známý jako sideman. A to spíše pop/rockový, se záběrem od kapel Lucie či Chinaski po projekt Vivaldianno.

O to příjemnější překvapení představuje první sólové album. Nejde sice o klasickou desku sólového piana, jak by se mohlo zdát. Worek neváhá vrstvit piano třeba s rytmickými smyčkami i synteticky upravenými zvuky. Činí tak ovšem decentně a klavír zůstává v hlavní roli. Pokud bychom hráli na škatulkovanou, zapadne nahrávka do kategorie „klasicizujícího“ evropského jazzu, silně ji ovlivnil minimalismus, ale i (vkusná) popová a easy listening estetika.

Michael Wollny – Mondenkind

Zvuk sólového piana s lehkým (jazzově) romantickým nádechem funguje jako pěkný nostalgický soundtrack k padajícímu barevnému listí, že? Německý pianista Michael Wollny v posledních letech nahrával především v triu, podařila se i společná deska s Vincentem Peiranim. Ale dokonale mu svědčí i královská klavírní disciplína.

Koncepci alba Mondenkind popisuje vydavatel jako „vyjádření samoty, vytvoření hluboce osobního světa, vnitřní dialog mezi extrémně rozpornými elementy“. Wollny tu kombinuje autorské skladby s přepracováním různorodého materiálu, od „vážného“ skladatele Albana Berga (Schliese mir die Augen beide) třeba po rockovou písničkářku Tori Amos (Father Lucifer).

Nejde tu však o nic depresivního, v samotě hledá Wollny krásu. Pianista označil za jednu z inspirací slova astronauta Michaela Collinse, čekajícího v kosmické prázdnotě na palubě Columbie, až se Neil Armstrong a Edwin Aldrin vrátí z „výletu“ na povrch Měsíce. Collins totiž mluvil o „samotě uvědomění si sebe sama, očekávání, sebedůvěry, satisfakce, samotě málem jásavé“. Odtud motiv obalu alba i název první z kompozic.

Chick Corea - Plays

Závěr prvního letošního podzimního „Uloveno“ nechejme na skutečném Maestrovi (nejen) sólových recitálů. Sestřih z koncertů turné roku 2018 představuje oslavu hravosti a čiré radosti z hudby. Ať už si Chick pohrává s motivy Mozartovými, Chopinovými či Monkovými, vytváří „tónové básně“ pro náhodně vybrané posluchače z publika, neplánovaně improvizuje s Yaronem Hermanem či Charlesem Heisserem nebo vybírá ze svého volného pásma Children’s Song.