Uloveno na síti: S jazzem svobodně ke slunovratu

Amrita – Amrita

Dekády rozvíjená symbióza jazzu a hudby indického subkontinentu zůstává stále inspirativní. V Kanadě působící hudebnice, hráčka na tabla a zpěvačka ovládající tradiční indický „scat“ konnakol Anita Katakkar a saxofonistka Kayla Mimine se poprvé setkaly v ansámblu, doprovázejícím rozhlasovou hru Music And The Shadow People, kterou napsal scenárista a „rozhlasák“ Andrew O’Connor na motivy příběhu basisty, skladatele a spisovatele Williama Parkera. Společné hraní hudebnice natolik nadchlo, že se rozhodly vytvořit duo.

Na půdorysu modálního jazzu, prvků hindustánské hudby a volné improvizace vznikla nahrávka spojující jak kontemplativní kvality, tak temperament a virtuozitu. „Kosmopolitní“ sound alba zpestřuje zvuk cajonu pod rukama hostující Zaynab Wilson, jinak písničkářky s afrokaribskou krví, pohybující se ve světech folku, soulu a R&B. „Orientální“ kolorit podtrhuje hrou na esraj Jonathan Kay, v jiné roli známý i jako jazzový saxofonista. Dokonalé prolnutí světů.

Insufficient Funs – Chung

Duo Insufficient Funs se setkává se na trase mezi Irskem, kde působí bubeník Matthew Jacobson, a Belgií, momentálním bydlištěm v USA narozeného hráče na basový saxofon Sama Comerforda. Což od sebe kulturně není vlastně nijak daleko.

Ovšem oba hudebníci vyznávají podobný nadžánrový nadhled jako třeba Amrita. Vždyť mezi svými vzory jmenují jedním dechem free jazzové ikony Dona Cherryho a Eda Blackwella i Nirvanu nebo Radiohead. Navíc už jen souhra basového saxofonu a bicích působí sama o sobě zvukově originálně.

Adam Rudolph – Sunrise

„Čarodějný perkusista“, jak o něm píší v DownBeatu, či přesněji multiinstrumentalista Adam Rudolph (Don Cherry, Yusef Lateef, Jon Hassell, Omar Sosa, Herbie Hancock) patří k nejrespektovanějším hledačům průniků jazzu a world music. V novém, ovšem se starými známými založeném triu Sunrise opět nádherně nerespektuje hranice „mezi pradávným a moderním, organickým a elektronickým, volnou improvizací a postprodukcí“. O žánrech a kulturách nemluvě.

O harmonie i ambientní zvukové krajiny se v triu stará pianista i hráč na syntezátory Alexis Marcelo. A s kapelníkovou sadou nejen afrických perkusí spřádá pestrá rytmická tkaniva např. na japonské bubny taiko Kaoru Watanabe. Ten zároveň pomocí různých fléten včetně tradičních bambusových dotváří snivé nálady.

Ocean Fanfare – Third Nature

Dánsko-polské kvarteto vzniklo v roce 2012 s cílem tvořit „strukturálně otevřenou, improvizací vedenou hudbu, s volnějším, dynamickým přístupem k vrstevnatému a nelineárnímu času“. Na finálním titulu trilogie Nature se kapela dle vlastních slov dostala k naplnění koncepce nejblíže.

Myšlenkovou inspirací hudby na Third Nature se stala kniha The Mushroom At The End Of The World čínsko-americké antropoložky Anny Lowenhaupt Tsing, s její ideou „časové polyfonie“, tedy „souběžné existence vícera časových os a možností“. Ačkoliv ona kniha spadá do oblasti sociologie a ekologie, teorie „časové polyfonie“ k vrstevnatým improvizacím Ocean Fanfare docela sedí, že?

Milena Granci – To Some Place New

Italsko-francouzská, v Londýně působící pianistka a skladatelka Milena Granci na svém (mimořádně nadějném!) debutu sází na psanou hudbu a melodikou se hlásí až k folklorní zpěvnosti. I pro ni je ovšem ideálem volnost, „touha překročit hranice tradičních jazzových struktur a nechat hudbu, ať se sama stále vyvíjí, místo toho, aby se vracela k pevně daným formám“.

„Chtěla jsem, aby hudba působila jako pevně daná, s minimem repetic. Pokud se nápad či motiv vrátí, tak v proměněné podobě, jako odvíjející se příběh,“ vysvětluje Milena, jak se dobrala k volně plynoucímu toku hudebních asociací v aranžmá pro sextet se zpěvem, akordeonem a saxofonem.

Pierre Favre Trio – Bird Food

Zdařilých novinek sice vychází nepřeberně, ale dopřejme si pro tentokrát i jeden archivní, dobře vyzrálý titul. Nahrávka vznikla 19. února 1968 ve studiu Radio Zurich. Pierre Favre ji ovšem uložil do osobního archivu a prášilo by se na ni dodnes, kdyby ji neobjevil producent Samuel Blaser.

Pro nás je tahle zapomenutá free jazzová perlička obzvláště zajímavá. Ano, krátkodobým členem Pierre Favre Tria byl tehdy vedle klavíristky Irène Schweizer také Jiří Mráz. Krátce po emigraci a zároveň předtím, než pokračoval na cestě za slávou a respektem do Ameriky jako George Mraz. Snímek tak připomíná i samý začátek mezinárodní kariéry legendárního spolutvůrce české basové školy.